Článek
Ráno na Štědrý den loupám brambory a z mobilu se ozývá pípnutí za pípnutím. V pracovním chatu se to hemží hláškami o tom, jak jsou Vánoce utrpení. Manžel jde kolem a napůl ze zvyku, napůl z legrace poznamená, že to zase bude honička. Řekne to bezmyšlenkovitě, ale mně to dojde: tradice rok co rok dodržujeme, ale mluvíme o nich jako o povinnosti. Najednou mi je jasné, že si tím sami kazíme náladu. Nechci se na Štědrý den přemlouvat, abych všechno stihla, a pak si odškrtávat položky. V tu chvíli si řeknu, že to zkusím jinak.
Konec povinností: děláme jen to, co chceme
Svolám rodinu do obýváku a bez okolků navrhnu plán: uděláme jen to, co opravdu chceme. Připravíme salát a kapra, rozkrojíme jablíčko, zazpíváme si jednu koledu. Žádné „musí se“, žádné časové tabulky, prostě naše tempo. Manžel kývne, že to dává smysl, a dodá, že nechce děti někam tlačit jen proto, že se to tak má. Cítím se klidněji. Starší si vezme na starost zeleninu, mladší přinese ozdoby, které chce pověsit. Já se vrátím k bramborám a manžel se nabídne, že připraví kapra a postaví se k pánvi, až bude čas. Najednou to působí zvládnutelně.
V kuchyni krájím se starší dcerou zeleninu a zarazíme se u okurek. Kolik jich dát? Nechci to tipovat, tak beru telefon a volám mámě. Diktuje poměr surovin, připomene, ať dám lžičku hořčice, trochu láku a salát nechám chvíli odležet. Posteskne si, že se to všechno dneska bere strašně vážně, ale hned dodá: „Udělejte si to po svém, hlavně ať vám chutná.“ Její hlas mě uklidní. Tradice dodržujeme, ale nemusíme kázat ani dokazovat, že děláme vše správně. Zavěsím a doplním okurky bez pocitu, že mě někdo hodnotí.
Sousedská pomoc a večer bez tlaku
Když jdu s odpadky, potkám na chodbě sousedku s tácem cukroví. Prohodíme pár slov o přípravách, o tom, kdo kdy přijede a že letos všichni nějak nestíhají. Nabídne mi františek, prý jich mají doma přebytek. Vezmu jeden a poděkuju. Chci, aby večer jemně voněl, ale taky mám radost z té obyčejné výměny. Neřešíme, jestli je něco správně nebo špatně, jen si pomůžeme a popřejeme si hezký večer. Cestou zpátky do bytu si všimnu, že mám větší chuť dělat věci prostě a po svém, bez komentářů.
Po setmění rozsvítíme stromek. Bez dlouhých řečí dáme kapří šupiny pod talíře, rozkrojíme jablíčko a jen se usmějeme, jaký je v něm hezký střed. Děti si zkoušejí Půjdem spolu do Betléma a domluvíme se, že pár veršů zazpíváme před večeří. Zapálím františek od sousedky a v bytě to jemně zavoní. Není to divadlo, nic nenafukujeme, prostě děláme to, co nám dává smysl. I klid mezi úkony je příjemný. Všimnu si, že jsme klidnější, nikdo nic nekomentuje a nikdo si nedělá legraci z toho, co „se má“.
Po večeři si s manželem nalijeme čaj do hrnků a sedneme si na chvíli do ticha. Děti si v obýváku hrají s betlémem, přesouvají figurky a něco si špitají. Manžel se na mě podívá a řekne, že takhle bez velkých slov je to vlastně příjemné. Přikývnu. Cítím úlevu, že jsme letos nesklouzli do režimu, kdy je všechno povinnost a je nutné stihnout, co „má být“. V duchu si slíbím, že to u dalších svátků zkusím podobně: míň řečí, víc drobností, které chceme opravdu dělat. Nejsou to velké věci; radost mi dělají drobnosti. A to mi stačí.
