Článek
Ráno jsem šla na polikliniku na kontrolu krve kvůli dlouhodobé únavě a nízkému železu. Doktor otevřel kartu a klidně řekl, že projdeme výsledky a podle nich domluvíme další postup. Ten tón mě uklidnil. Čekala jsem spíš dietní doporučení a železo v tabletách. Sedla jsem si a vytáhla papír se seznamem příznaků: únava, zimomřivost, afty, nafouklé břicho po těstovinách. V hlavě jsem měla klasickou představu: přidat bílkoviny, víc spát, železo doplnit tabletami. Ferritin byl dlouhodobě nízký, dělala jsem si o to starost, ale nejvíc jsem vnímala únavu a zadýchávání při chůzi do schodů.
Z jedné věty najednou celiakie a biopsie
Po pár minutách si přisunul monitor a ukázal na výrazně zvýšené protilátky. Řekl to přímo: tohle odpovídá celiakii, s velkou pravděpodobností ji máte. Ruce mi ztuhly na opěrkách. Slovo celiakie jsem znala z obalů potravin, ale nikdy jsem si ho nepřipouštěla. Zeptala jsem se, jestli je to na celý život a co mám dělat teď. Odpověděl, že diagnózu potvrdíme biopsií a zatím nemám vysazovat lepek, aby výsledky nebyly ovlivněné. Dodal, že se spousta lidí po dietě cítí lépe, ale teď je důležité mít jistotu. Přikývla jsem a snažila se soustředit na to, co říká dál.
Zavolal sestřičku, aby mě rovnou objednala na gastroskopii. Vytiskl žádanku a krátký leták se základními informacemi. Zopakoval, že kdybych hned přešla na bezlepkovou dietu, vyšetření by mohlo vyjít zkreslené. Chtěl to rychle uzavřít, takže našli první volný termín za dva týdny a poznamenali si, že když se uvolní dřívější místo, zavolají. Dopsal mi pár poznámek k přípravě, co nejíst a kdy naposledy pít, a ptal se, jestli mám doprovod. Řekla jsem, že ano. Poděkovala jsem jim, i když jsem byla rozhozená a hůř se soustředila.
Domácí režim, nové návyky a jeden rohlík
Na chodbě jsem si sedla na lavičku a zavolala partnerovi. Řekla jsem mu o podezření na celiakii a o tom, co to asi bude znamenat pro jídlo doma. Chvíli bylo ticho, pak řekl: „Večer to projdeme. Vyhradíme ti polici a oddělíme věci.“ Ulevilo se mi. Probrali jsme prkénko, vlastní nůž, máslo bez drobků. „To zvládneme,“ zopakoval. Byla jsem ráda, že řeší konkrétní kroky, ne dramatické scénáře. Zavřela jsem hovor s pocitem, že mám aspoň jednu jistotu, ke které se ten den můžu vracet.
Před odchodem do práce jsem se zastavila v pekárně a koupila rohlík. Znělo to zvláštně, ale když doktor říkal, ať lepek zatím neomezuju, dala jsem si ho schválně. Sedla jsem si u zastávky a jedla. U prvního sousta mi došlo, jak moc je jídlo zvyk a pohodlí, o kterém nepřemýšlím. Ta běžná chuť mě zároveň uklidnila i zarmoutila. Cítila jsem smutek, že možná brzy budu muset spoustu věcí opustit, a zároveň úlevu, že snad konečně vím, proč mi bývá často těžko a proč se budím neodpočatá. Vzala jsem kávu a šla do práce.
Večer jsme doma vytáhli z polic mouky, těstoviny a sušenky a začali číst etikety. Věci s lepkem jsme dali do krabice s nápisem „na později“ a dohodli se, že do vyšetření budu jíst normálně včetně lepku. Naplánovali jsme jednoduchá jídla na příští dny bez velkých změn, aby se mi nerozpadl běžný režim. Sedla jsem k počítači, našla české weby a facebookové skupiny o celiakii, do jedné jsem se přidala a napsala si otázky: kontaminace v kuchyni, restaurace, vitamíny, kontroly, co proplácí pojišťovna. Den, který měl být rutinní, změnil způsob, jak plánuju jídlo. Nechci tomu dát větší prostor, než je nutné, ale chci být připravená.
