Článek
Když jsem to odpoledne odemykala byt, měla jsem v hlavě jen sprchu a kafe. Otevřela jsem dveře a v tu chvíli jsem šlápla do louže. Nejdřív jsem si myslela, že jsem něco nechala kapat, ale pak jsem ucítila takový zvláštní zatuchlý pach a došlo mi, že je něco špatně. V předsíni byly šmouhy vody, podlaha mokrá. Rozběhla jsem se do obýváku a viděla, jak mi ze stropu kape voda přímo na gauč. Chvíli jsem tam jen stála, koukala na to a v hlavě prázdno. A do toho začalo silné bušení na dveře, které jsem za sebou sotva stihla zavřít.
Když se z vytopeného bytu stane ještě sousedský konflikt
Otevřela jsem a na prahu stál soused z horního patra, celý rozčilený, mluvil rychle a z jeho tónu jsem cítila spíš útok než omluvu. Mezi řečí zmínil, že mu asi praskla hadice od pračky, ale hned k tomu přidal, že podle něj za to určitě můžou nějaké naše trubky dole. Připomněl, že na něco podobného prý už dřív upozorňoval. Já jsem pořád měla před očima ten kapající strop a mokrý gauč, takže jsem na něj chvíli jen koukala a vůbec nechápala, jak ho v tu chvíli může napadnout to házet na nás. V ten moment jsem měla dost silný pocit, že si prostě jen připravuje výmluvu, aby nakonec nemusel nic platit.
Když pak rovnou prohlásil, že za to platit nehodlá a že je to podle něj určitě nějaká naše chyba, tak mi prostě ruply nervy. Cítila jsem, jak se mi zvedá adrenalin, a přestala jsem být slušná a klidná. Zvedla jsem hlas, ukazovala na strop, kde pořád kapala voda, skoro mi kapala na hlavu, a dávala jsem mu jasně najevo, že ze mě blbce dělat nebude, když je vidět, že voda jde shora dolů. Vysvětlila jsem mu, že jsem byla celý den v práci a že opravdu nechodím do jeho bytu sahat mu na pračku. On se tvářil dotčeně, začal taky stupňovat hlas a atmosféra v předsíni byla najednou hrozně napjatá. Já jsem stála mezi mokrou podlahou, kapajícím stropem a rozjetým sousedem a měla pocit, že to nezvládám.
Když situaci uklidní až někdo třetí
V jednu chvíli mi došlo, že takhle se nikam nedostaneme. Vytáhla jsem mobil a zavolala partnerovi, ať přijede co nejdřív. Hned potom jsem volala správkyni domu, protože jsem chtěla mít u toho někoho nestranného, kdo zná pravidla a nenechá mě v tom samotnou. Mezitím jsem začala aspoň něco dělat – vytáhla jsem kýble a hadry, z gauče jsem sundala všechno, co ještě šlo zachránit, a snažila se omezit škody. Soused mezitím něco nespokojeně mumlal, ale já už jeho poznámky ani pořádně nevnímala. Pak se otočil a práskl za sebou dveřmi od svého bytu. Zůstala jsem sama v mokrém bytě, mezi loužemi, a cítila jsem se bezmocně a zároveň strašně naštvaně, že místo omluvy a snahy to řešit mám ještě konflikt navíc.
Za chvíli dorazil partner a krátce po něm i správkyně. Všechno jsem jim ukázala – mokré fleky na stropě, kapající vodu, nasáklý koberec, zničený gauč. Správkyně navrhla, že se půjdeme podívat i k sousedovi nahoru, aby bylo jasné, odkud ta voda opravdu teče. Nahoře nás pustil dovnitř s viditelnou nechutí, ale v koupelně nebylo o čem diskutovat. U pračky ležela na zemi prasklá stará hadice, všude na dlaždicích kaluže. Správkyně mu klidně, ale úplně jasně vysvětlila, že za tohle je odpovědný on jako majitel bytu a že se to musí řešit přes jeho pojišťovnu. V tu chvíli jsem poprvé za celé odpoledne cítila, že se mi trochu ulevuje, protože to řekl někdo jiný než já.
Jak se z prvotního útoku stane opatrná domluva
Soused najednou začal couvat. Tvrdil, že o tom nevěděl, že hadice vypadala v pořádku, a spíš než útok z něj najednou lezly stížnosti na to, jak je všechno drahé, opravy i pojištění. Posadili jsme se u něj ke stolu a správkyně začala sepisovat, co se stalo. Zaznamenala, že mu u pračky praskla hadice a že to způsobilo vytopení našeho bytu. Po vyplnění papírů jsme se všichni šli podívat dolů k nám. Já s partnerem jsme fotili všechny škody – strop, stěny, koberec, gauč, podlahu. Ještě jednou jsem sousedovi nahlas řekla, že od něj čekám normální domluvu a férový přístup, ne to, že první reakce bude všechno hodit na nás. Uvědomila jsem si, že kdybych na začátku nezvedla hlas a nenechala se zatlačit, možná by dneska každý viděl věci jinak a já bych těžko dokazovala, co se opravdu stalo.
Večer, když už všichni odešli a zůstal jen náš polozničený a pořád ještě vlhký byt, jsme s partnerem vytírali poslední louže a odsunovali mokrý nábytek. Byla jsem úplně vyčerpaná, fyzicky i psychicky. Pořád jsem byla naštvaná, že mi někdo zničil kus domova a ještě se u toho tvářil, že je to možná moje vina. Zároveň jsem ale cítila určitou úlevu – že se to aspoň posunulo správným směrem, že je to sepsané a že v tom nejsem sama. Jen jsem si v sobě uložila, že až ho příště potkám na chodbě, už to pro mě nebude ten „normální soused“, se kterým se pozdravím bez přemýšlení. Bude to člověk, u kterého si automaticky dám větší pozor a u kterého vím, že když jde do tuhého, radši se nejdřív brání, než aby uznal chybu.
