Článek
Ráno jsem jela na úřad s taškou, ve které jsem měla pečlivě připravenou složku papírů. Objednaný termín jsem si zapsala do kalendáře už před měsícem a poslední týdny jsem v hlavě pořád dokola počítala, jakou částku asi můžu očekávat. Vyšlo mi to někde kolem šestnácti, sedmnácti tisíc, takže nic přepychového, ale říkala jsem si, že po tolika letech práce a starání se o druhé to snad bude aspoň něco rozumného. U okýnka jsem nahlásila jméno, vzala si pořadové číslo a sedla si. Srdce mi tlouklo rychleji, než bych chtěla, ale navenek jsem se snažila tvářit klidně. V duchu jsem si opakovala, že je to jen další úřad, jen další papír a že mám přece nárok na důchod jako každý jiný.
Čekání skončilo, přišlo studené číslo
Když mě zavolali dovnitř, sedla jsem si naproti úřednici, která vypadala unaveně, i když byl den teprve na začátku. Vytáhla moji složku a rozhodnutí, které mi přišlo poštou, a začala něco ťukat do počítače, aby si všechno ověřila. Mluvila zdvořile, takovým tím naučeně milým tónem. Pak zvedla oči a řekla částku: třináct tisíc čtyři sta korun. Podala mi papír a čekala, co na to řeknu. Nejdřív jsem se zasmála nejistým smíchem a zeptala se, jestli je to hrubého, nebo čistého. Vypadalo to, že ji ta otázka nepřekvapila. „To je to, co vám náleží,“ zopakovala. V tu chvíli mi přestalo být do smíchu. V hlavě se mi vybavil seznam: nájem, zálohy, léky, jídlo. Věděla jsem, že mi tahle částka nemůže vystačit na základní výdaje.
Zeptala jsem se, jak se k té částce došlo. Ne proto, že bych jí nevěřila, ale spíš jsem potřebovala pochopit, kde se to „ztratilo“. Vzala do ruky výpočtový list, ukazovala mi jednotlivé roky a částky, které jsem v nich vydělávala. Na monitoru mi promítala období, kdy jsem byla na mateřské, kdy jsem dělala na zkrácený úvazek, a pak ty roky, kdy jsem byla doma s nemocnou maminkou a měla jen minimum. Trpělivě mi vysvětlovala, co se počítá jako náhradní doba, co se hodnotí a jak se to všechno průměruje. Řekla, že péče o blízkého se mi sice započítala jako doba pojištění, ale že výše důchodu stojí hlavně na výdělcích. Seděla jsem tam, dívala se na ty sloupce čísel a začalo mi docházet, že roky, kdy jsem měla pocit, že dělám správnou věc, se v tom výsledku skoro neprojevily.
Vztek na systém a pohled na člověka
Najednou jsem cítila silné napětí. Měla jsem chuť začít křičet, říct jí, že to není fér, že celý ten systém je nastavený proti lidem, hlavně proti ženám, které se starají o děti a rodiče. Napadlo mě, že ten papír vezmu a hodím jí ho zpátky přes stůl. Pak jsem se na ni ale podívala trochu jinak. Před sebou měla hromadu složek, na stole pořadače, v očích únavu. Slyšela jsem, jak se jí lehce změnil hlas, když opakovala naučené věty o předpisech a možnostech přepočtu. Došlo mi, že dneska přede mnou možná seděl někdo, kdo reagoval mnohem hůř než já. Ona ten systém nevymyslela, jen v něm pracuje. Místo výbuchu jsem se proto jen zeptala, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Vyjmenovala mi možnosti: nechat si zkontrolovat, jestli mi v evidenci nechybí nějaké doby, podat námitku proti rozhodnutí, případně dál pracovat a později požádat o přepočet. Z jejího hlasu ale bylo znát, že i kdybych využila všechno, na velkou změnu to stačit nebude.
Chvíli jsme jen seděly v tichu. Já jsem se dívala na ten papír, kde bylo velkým písmem napsané to číslo, a snažila jsem se hned nesahat do kabelky po kapesníku. Cítila jsem, jak se mi lesknou oči, a zároveň jsem se za to skoro styděla. Úřednice ztišila hlas a řekla, že ví, že to není moc, ale že opravdu pracuje jen s tím, co má v systému. V tu chvíli jsem v sobě měla zvláštní směs pocitů: stud, že jsem to „nedotáhla“ líp, vztek na celý ten systém a bezmoc, protože s tím teď už vlastně moc neudělám. Zároveň jsem ale věděla, že nechci být ta, která tam začne dělat scénu a pak toho bude litovat. Hledala jsem v hlavě větu, která by vyjádřila, jak mi je, ale nezměnila by se v křik.
Věta, která změnila atmosféru u okénka
Nakonec jsem se na ni podívala a řekla jsem klidným hlasem: „Víte, já nejsem naštvaná na vás. Jen vás o něco poprosím. Až půjdete jednou sama do důchodu a někdo vám řekne takovouhle částku, zkuste si vzpomenout, jak jste se dneska usmívala na mě.“ Jakmile ta slova zazněla, viděla jsem, jak se jí na vteřinu stáhl obličej. Úsměv zmizel a bylo vidět, že si tu situaci najednou představila z druhé strany stolu. Omluvně zamumlala, že to tak nemyslela, a najednou mluvila docela jiným tónem, víc obyčejně, skoro jako člověk mimo přepážku. Já jsem si sebrala papíry, poděkovala jsem jí za čas i informace, i když se mi ta slova v tu chvíli říkala těžko, a pomalu jsem odešla.
Venku před budovou jsem se posadila na lavičku, protože se mi nechtělo hned běžet na tramvaj. Znovu jsem vytáhla to rozhodnutí a podívala se na tu částku, tentokrát už bez jakýchkoli nadějí, že jsem se třeba jen přeslechla. V hlavě se mi vybavil další seznam, tentokrát opačný: co všechno budu muset škrtat. Dovolenou u moře, na kterou jsem si říkala, že jednou v důchodu možná pojedu. Nové boty jen ve chvíli, kdy se ty staré úplně rozpadnou. Méně návštěv v kavárně, méně dárků pro vnoučata. Došlo mi, že budu muset přemýšlet o každé stokoruně. Zároveň jsem ale cítila malou úlevu, že jsem tam uvnitř nezačala křičet, že jsem řekla něco, za čím si můžu stát i před sebou. Představila jsem si tu úřednici, jak sedí u dalšího klienta, a byla jsem si skoro jistá, že na tu moji větu jen tak hned nezapomene. A možná si na ni opravdu vzpomene, až jednou přijde její vlastní den odchodu do důchodu.
