Článek
Odpolední směny v naší malé kavárně mám docela rád. Většinou je klid, pár stálých hostů, turisté, pár lidí z kanceláří kolem. Ten den jsem seděl za barem, doplňoval dorty do vitríny a v hlavě počítal, kolik hodin mě ještě čeká. Bylo takové líné odpoledne, kdy se nic moc neděje a člověk už se těší na cestu domů. V tu chvíli přišli dva mladí kluci, něco kolem dvaceti pěti, a sedli si ke stolku u okna. Už ode dveří jsem slyšel cizí přízvuk, ale neřešil jsem to. Vzal jsem jídelní lístky, usmál se, šel k nim a bral je jako úplně normální hosty.
Dva neznámí hosté a tajný jazyk
Když začali mluvit mezi sebou, došlo mi, že mluví ukrajinsky. Není to jazyk, kterým bych mluvil plynule, ale po roce studia v Polsku a díky kamarádům z Ukrajiny rozumím docela dost. Spíš pasivně, ale chytám každé druhé slovo. Trochu mě to pobavilo, přišlo mi to jako malá tajná výhoda, že jim možná budu rozumět víc, než čekají. Navenek jsem se ale tvářil neutrálně, prostě číšník v práci. Objednávka proběhla úplně normálně, byli zdvořilí, usmívali se, jeden dokonce působil trochu nesměle. Řekli si o dvě cappuccina a dva kousky dortu, já přikývl, odešel za bar a říkal si, že to budou asi fajn hosti.
Jenže když jsem jim nesl objednávku a pak kolem nich párkrát prošel, začal jsem zachytávat, o čem se baví. Nejdřív jen útržky, pak mi to začalo do sebe zapadat. Komentovali mě i kolegyni. Že jsme pomalí, že „tady Češi neumí pořádně obsluhovat“, že u nás stejně nikdy nedávají dýško, protože si ho nezasloužíme. Věty, které by mi v češtině přišly dost ostré, v té ukrajinštině najednou zněly ještě víc odtažitě. Každá další poznámka mě víc štvala, protože jsem fakt dělal, co jsem mohl. Nebylo narváno, ale rozhodně jsem se neflákal. V hlavě se mi míchala uraženost s podivným pocitem, že se cítí úplně v bezpečí, jako by si byli jistí, že je nikdo nemůže slyšet.
Kritika, která měla zůstat neslyšená
Chvíli jsem sám sebe uklidňoval, jestli si to jen neberu moc osobně a jestli jsem si některé obraty nevyložil špatně. Přepínal jsem mezi jejich rozhovorem a kávovarem a snažil se soustředit na ostatní hosty. V kuchyni jsem mezi řečí kolegyni jen naznačil, že ti dva jsou nějak dost kritičtí, ale neřekl jsem jí, že jim rozumím. Nechtěl jsem z toho dělat scénu nebo drb. Kolegyně jen protočila oči a mávla rukou, že někteří lidi jsou prostě takoví a že nemám řešit každou blbou poznámku. Ale bylo mi nepříjemné, když jsem slyšel, jak mě označují za „hloupého číšníka“, a přitom, když jsem k nim přišel, tak najednou milí, úsměvy, „děkujeme“. Začal jsem si víc všímat, jak pokaždé, když se objevím u jejich stolu, ztichnou, a jakmile se otočím, komentáře zase naběhnou.
V hlavě jsem si začal přehrávat různé scénáře, co s tím udělám. Nechtěl jsem je seřvat nebo jim něco vracet stejným stylem, to mi přišlo zbytečné a dětinské. Zároveň se mi ale nechtělo to úplně spolknout a dělat, že jsem nic neslyšel. Nakonec jsem si řekl, že počkám až na placení, kdy je ten kontakt nejpřirozenější, a zkusím to vzít s nadhledem. V duchu jsem si opakoval pár vět ukrajinsky, které zvládnu říct bez zakoktání. Nechtěl jsem jim dávat přednášku, jen jim jemně naznačit, že jejich rozhovor není tak soukromý, jak si myslí.
Jedna věta, která mění atmosféru
Když si pak zavolali o účet, vzal jsem terminál a šel k nim jako vždycky. Česky jsem se zeptal, jestli budou platit dohromady, všechno proběhlo normálně. Jeden zaplatil kartou, druhý mezitím stál a držel si bundu přes židli. Jakmile platba proběhla a já tiskl účtenku, podal jsem mu ji a s co nejklidnějším hlasem jsem ukrajinsky řekl: „Děkuju, snad obsluha dneska nebyla tak hrozná.“ V tu chvíli ztuhli oba. Jeden se zastavil s tou bundou v ruce v půlce pohybu, druhý se na mě rychle podíval, jako by si ověřoval, jestli jsem to fakt řekl já a jestli slyšel správně.
Jeden z nich se mě pak opatrně ukrajinsky zeptal, odkud ten jazyk znám. Přiznal jsem, že z ukrajinštiny rozumím jen něco málo, ale že jsem zachytil, co říkali. A že jim i tak přeju hezký den. Neříkal jsem to zle ani uraženě, spíš unaveně upřímně. Byli viditelně zaskočení, začali se tak rozpačitě omlouvat, jeden koktal, že to mysleli jen jako legraci, a ten druhý rychle vytáhl pár mincí a položil je na podšálek. Když odcházeli, usmáli se tak trochu křečovitě a já cítil zvláštní směs zadostiučinění a trapnosti. A hlavně mi došlo, kolikrát já sám mluvil o lidech v češtině s pocitem, že „to je jedno, stejně nám nerozumí “ – a že ten pocit bezpečí je vlastně dost falešný. Řekl jsem si, že si na tuhle situaci zkusím příště vzpomenout dřív, než začnu někoho řešit za jeho zády.
