Článek
Sobota dopoledne pár dní před Vánoci. Beru děti na náměstí pro kapra, partner stojí v jiné frontě na pečivo. Píše mi, ať to beru co nejrychleji, že rohlíky jdou pomalu. Mrzne a u kádí je dlouhá fronta, zařadíme se na konec. Dětem říkám, že máme v batohu čaj v termosce a cestou domů si dáme koblihu, jen je prosím, ať vydrží. Nohama podupáváme, já kontroluju rukavice, čepice a kapesníky. Lidé kolem nejsou moc hovorní, všichni skrytí v bundách a šálách, ale nikdo si nestěžuje nahlas. Přijde mi, že se všichni upnuli na to, že to dnes prostě zvládnou a půjdou domů.
Čekání, zvykové šupiny a spor o hlavy
Fronta se posouvá po půlmetrech. Většina ryb se nechává rovnou kuchat a porcovat na podkovy, a to trvá. Děti koukají na šplouchající kapry a ptají se, jestli je to bolí. Řeknu, že to bude rychlé, rybu nejdřív omráčí a zabijí, takže to nebude vnímat. Slíbím, že si vezmeme šupiny pro štěstí do peněženky. Paní za námi se usměje a řekne, že je taky každý rok schovává, že je to zvyk její babičky. Děti se na chvilku uklidní, začnou počítat, kolik kaprů se vejde do jedné kádě a dohadují se, který je „náš“. Já mezitím sleduju, kolik lidí je ještě před námi, a v duchu si odškrtávám každý malý posun.
Najednou se k nám začne tlačit chlap v tmavé péřovce. „Jenom hlavy na polívku, pustíte mě? “ řekne tónem, jako by to byla samozřejmost. Lidé kolem ztuhnou. Podívám se na něj a klidně řeknu, že taky spěcháme a držíme pořadí. Nechci se hádat, jen nechci, aby nás někdo přeskočil. Prodejce u kádě zvedne hlas: „Hlavy jsou, ale bez předbíhání. Kdo chce jen hlavy, ať si stoupne bokem a vyřídíme to mezi zákazníky.“ Chlap něco zavrčí, ale uhne ke straně. Fronta se zase rozjede. Děti se mě potichu ptají, co chce ten pán. „Jen hlavu na polívku,“ šeptám jim. „My ji dostaneme taky, uvaříme z ní vývar.“ Atmosféra se uklidní, několik lidí kývne na prodejce. Je vidět, že tohle říká dnes asi po desáté.
Nouzový úprk na záchod a první řada
Po půl hodině čekání přijde ke mně dcera a šeptá: „Mami, já musím hned na záchod.“ Vím, že to není výmysl, má ten výraz, kdy to prostě nejde vydržet. Nechci přijít o místo, otočím se na paní za námi a poprosím, jestli nám na chvíli podrží místo. Přikývne bez řečí. Beru obě děti do nedaleké pekárny a v rychlosti tam poprosím o toaletu. Prodavačka kývne, ať jdeme. Všichni jsou dnes chápaví. Omyjeme si ruce, já popostrkuju děti zpátky a hlídám, ať nikoho nesrazí ze schodů. Vracíme se rychle a zase se zařadíme tam, kde jsme byli. Lidé nás pustí bez komentáře, někdo řekne „v pohodě“. Cítím úlevu a vděk. Dcera si oddechne, já jí podávám lok čaje a sama se napiju. Teplý doušek mi udělá dobře.
Dostaneme se dopředu. Prodejce mi ukáže několik kusů a zvedá je na háku jeden po druhém. Vyberu menšího, ať to sníme a nevyhazujeme. Poprosím o kuchání a podkovy. „Jestli by to šlo rychle, prosím,“ dodám a na chvíli mě napadne, že to říká dnes každý. Děti postavím bokem k zábraně u kádě, ať je mám na očích. Dívají se na vodu a občas se na mě otočí. Prodejce nám odsype do sáčku pár šupin pro štěstí a přidá i naši hlavu na polévku. „Nevyhazujte ji,“ připomene mi s únavou, ale bez zloby. „Vím, děkuju,“ odpovím. Zaplatím. Prsty mám zmrzlé od igelitky i od mincí, které lovím z peněženky. Ceny jsem si přečetla dopředu, takže mě nic nepřekvapí, i tak je to dost peněz.
Úleva, koblihy a tichá radost z tradic
Odcházíme s taškou, která mi studí přes kalhoty do stehna, v ruce nesu termosku s čajem. Paní za námi dětem zamává. Má přes obličej šálu, jsou jí vidět jen oči. Všimnu si popraskaných rukou prodejce, jak si je rychle otírá do zástěry, než bere další rybu. U stánku stojí dva lidé, kteří dlouze počítají drobné a berou jen hlavy. Všimnu si toho až teď, když už nikam nespěchám. Nervozita, která mě držela celou dobu, povolí. Cítím soucit a úlevu, že jsme to letos zvládli bez křiku a tlačenic. Dětem připomenu koblihu a vydáme se k pekárně, kde už to voní vanilkou a olejem.
Cestou domů mi pípne zpráva od partnera, že má chleba a je na cestě. Píšu mu, že máme kapra, šupiny i hlavu a že jsme zpátky za deset minut. Děti si povídají, jak se budou šupiny třpytit v misce na komodě, a dohadují se, kdo si je dá do peněženky. Doma nás čeká teplo a krátký rozruch kolem toho, kam dát tašku a kde bude kapr. Vím, že budeme mít polévku a dodržíme tradici. Ale nejvíc se těším na klid. Že si nalejeme další čaj, dáme si tu koblihu a na chvíli si sedneme. A že ten den nebude o ničem jiném než o tom, že jsme byli spolu a že to stačilo.
