Článek
Do obchodu jsem šla jen pro večeři. Těstoviny, rajčata, nic víc, a plán byl jednoduchý. Po práci jsem byla hladová a chtěla domů, a tak jsem si vybrala frontu, která vypadala nejkratší. V košíku jsem měla dvě položky, přede mnou tři lidé, dohromady to nemohlo trvat dlouho. V hlavě jsem si nastavila deset minut, maximálně patnáct. Šlo mi o to stihnout autobus, ale i o ten pocit, že už budu mít hotovo a sednu si v klidu k jídlu. V těchto chvílích jsem schopná počítat každou minutu a přemýšlet, jestli jsem si vybrala správně, přestože na tom skoro nesejde.
Pustím ho před sebe – co se může stát
Za mnou se postavil starší pán jen s mlékem a sáčkem rohlíků. Opíral se o vozík tak, že bylo vidět, že ho něco bolí. Oči mu občas sklouzly ke koleni a zase zpátky. Napadlo mě, že tam asi stojí, i když ho to bolí, protože potřebuje dojít pro věci a nechce otravovat nikoho jiného. Chvíli jsem váhala, ale přišlo mi zbytečné ho nechat čekat. Otočila jsem se na něj a řekla: „Pojďte klidně přede mě, máte toho míň.“ Poděkoval tiše, spíš kývl, a opatrně se posunul dopředu. Měla jsem radost, že to šlo bez velkých řečí. Taková malá samozřejmost, která většinou nikoho nic nestojí.
Jenže jakmile si stoupl přede mě, pokladní vzala klínek s nápisem „Pokladna zavřená“ a položila ho na pás. „Beru posledního, pak pauza,“ řekla a ukázala na něj. Zůstala jsem stát s košíkem v ruce a trochu nechápala, co se právě stalo. Zeptala jsem se, jestli by přece jen vzala i mě. Stála jsem tu dřív a mám jen dvě věci. „Nezlobte se, musím odejít,“ odpověděla bez emocí a kývla směrem k vedlejší pokladně. Chápala jsem, že na pauzu má nárok a že to nebylo proti mně, ale stejně mi bylo trapně. Couvla jsem s košíkem, abych udělala místo lidem za mnou, kteří se hned začali protahovat k jiné řadě, a přidala jsem se k nim. Najednou jsem byla mimo frontu a bez výhody.
Z vedlejší řady lavina drobných zdržení
U vedlejší pokladny už stála delší fronta a ulička byla úzká. Musela jsem poponést košík, aby mohla projet paní s kočárkem. Když už jsem uhnula, objevili se dva lidé z protisměru s košíky přitisknutými k tělu a skoro automaticky se zařadili přede mě. Nikdo nebyl zlý, jen každý pospíchal a bral si první příležitost. Než jsem se zorientovala, stála jsem skoro na konci řady. V hlavě mi proběhlo, že jsem si to možná sama zkomplikovala, když jsem hned začala couvat a uvolňovat místo, namísto abych si pohlídala, kde je začátek fronty. Nepřišlo mi správné se o něco dohadovat, ale bylo mi líto, že můj plán rychlého nákupu nevyjde.
Přede mnou pak začal pán dávat na pás slevové kupóny. Měl jich spoustu a u části zboží se akční cena nenačetla. Pokladní volala kolegyni, aby ověřila akci, a my stáli a čekali. Jeden kód, druhý kód, telefonát na informacích. Měla jsem chuť protočit oči, ale zůstala jsem stát a jen jsem si v mobilu otevřela jízdní řád. Došlo mi, že mi autobus nejspíš ujede. Hlad a únava mi postupně kazily náladu. Vzdychla jsem si, strčila telefon zpátky do kapsy a snažila se uklidnit. Nikdo tady za nic nemohl. Jen se sešlo pár okolností, které by jindy možná nikdo ani nezaznamenal.
Dvacet minut navíc a malé poučení
Když jsem se konečně dostala na řadu, starší pán už odcházel s taškou v ruce. Krátce na mě kývl. V tom kývnutí nebylo nic navíc, spíš uznání, že jsme každý pokračovali po svém a už to nebudeme řešit. Zaplatila jsem, dala těstoviny a rajčata do batohu a vyšla ven. Na hodinkách bylo o něco víc, než jsem plánovala, skoro dvacet minut navíc. Autobus pryč, dalšímu jsem se přizpůsobila bez řečí. Cestou mě napadlo, že se příště nejdřív zeptám pokladní, jestli náhodou nejde na pauzu. A když ano, rozhodnu se podle toho. Nechci přestat pouštět lidi s pár věcmi, ale asi si budu muset víc všímat toho, co mi zrovna hrozí.
Nakonec to byla jen drobná epizoda, která mi posunula večeři a zbytek dne jsem byla spíš potichu. Pomohla jsem a hned nato jsem čekala déle, než jsem plánovala. Nechci si z toho dělat drama ani velké závěry. Spíš si chci příště lépe pohlídat okolnosti. Zjistit, jestli ta moje minuta navíc bude opravdu minuta, nebo se může změnit ve dvacet. A když ano, zařídit se podle toho. To je asi jediné, co jsem si z toho odnesla – že dobrá vůle může zůstat, ale je dobré jí dát i praktický rámec.
