Článek
Byl to fakt úplně obyčejný den. Úterý, šero, vracel jsem se z práce a v hlavě jen dluhy, upomínky a to, jak už zase nevyjdu do výplaty. U bankomatu jsem si chtěl vybrat posledních pár stovek, abychom měli aspoň na pár dní klid. Když jsem čekal, až se načte karta, všiml jsem si na zemi bílé obálky. Nikdo kolem nereagoval, nikdo nic nehledal, lidi se jen střídali u bankomatu. Zvedl jsem ji, byla docela těžká, a když jsem ji pootevřel, uviděl jsem hotovost. V tu chvíli se mi v hlavě přepnulo. Ještě před chvílí jsem přemýšlel, které složenky nechám zas ležet, a najednou jsem začal počítat, kolik z toho můžu zaplatit.
Okamžik nálezu, který změnil směr
Stál jsem kousek od bankomatu, obálku v kapse a přemítal, co dál. Hlavou mi běžely ty klasické věty: „Kdybys to nechal na zemi, někdo jiný by to stejně sebral.“ Nebo: „Stejně je to jen náhoda, aspoň to někomu pomůže.“ Byl jsem tak sevřený z dluhů, že myšlenka, že bych je mohl konečně aspoň trochu srovnat, byla strašně lákavá. Chvilku jsem zvažoval, že zajdu na policii nebo do banky a nahlásím nález. Pak jsem si ale řekl, že se do toho nechci zamotávat, že se to nějak „samo vyřeší“. Otočil jsem se směrem domů, obálku víc zmáčkl v kapse a rozhodl se, že se budu tvářit, jako že se nic nestalo.
Doma jsem ty peníze vysypal na stůl a partnerka na mě jen nevěřícně koukala. Bylo mi jasné, že bude chtít vysvětlení. V tu chvíli jsem prostě nedal pravdu přes pusu. Měl jsem strach, že by se na mě dívala jako na někoho, kdo krade, i když jsem si to v hlavě omlouval vším možným. Tak jsem ze sebe vyhrkl, že jsme dostali v práci mimořádnou prémii, že to vedení oznamovalo narychlo. Ona se rozzářila, bylo vidět, jak se jí ulevilo. Hned začala plánovat, které dluhy zaplatíme, a navrhla, že bychom si za kousek peněz po letech udělali aspoň víkend pryč. Já místo radosti cítil tíhu v žaludku, ale nechal jsem ji mluvit, protože jsem viděl, jak je ráda.
Když „náhoda“ dostane konkrétní tvář
Druhý den v práci za mnou přišla kolegyně a ukázala mi interní mail. Jiná kolegyně psala, že ztratila obálku s penězi na nájem u našeho firemního bankomatu. Seděla částka, seděl čas, všechno. Jak jsem to četl, bylo mi fyzicky špatně. Z ničeho nic mě praštilo do očí, že ta moje „náhoda“ má konkrétní jméno, obličej a důvod, proč ty peníze potřebovala. Celý den jsem chodil po kanceláři a přemýšlel, jestli za ní jít a přiznat se. Jenže čím dýl jsem čekal, tím těžší mi to připadalo. V hlavě jsem měl už i tu lež doma, náš společný účet, zaplacené složenky, všechno dohromady.
Večer jsem doma radši mlčel. Partnerka seděla u televize s notebookem, koukala do internetového bankovnictví a říkala, jak se jí ulevilo, že konečně zaplatíme aspoň ty nejhorší dluhy. Část peněz jsme ten den rovnou poslali pryč, takže už nešlo jen tak vzít celou částku a vrátit ji. Zároveň mi v hlavě pořád běžela ta kolegyně a její nájem. Nakonec jsem si řekl, že jí aspoň část vrátím anonymně, že to je „lepší než nic“. Doma jsem připravil obálku s menší částkou, napsal krátký vzkaz, že se našla jen část peněz, a druhý den jsem ji hodil do její poštovní přihrádky v práci. Doufal jsem, že se tím aspoň něco spraví.
Lež, která doma pomalu rozežírala důvěru
Kolegyně pak v kuchyňce vyprávěla, že se jí aspoň část vrátila a že je za to vděčná, ale stejně jí chybí zbytek a neví, jak to celé zvládne. Stál jsem tam u kafe, poslouchal to a nejradši bych se propadl. Každá její věta mi připomínala, co jsem udělal, a doma jsem přitom dál držel historku o prémiích. Nějaký čas to takhle běželo, až přišel firemní večírek. Moje partnerka se dala do řeči s mým šéfem a mezi řečí z ní vypadlo něco o „těch super prémiích“. Viděl jsem na dálku, jak se šéf diví a říká, že žádné mimořádné prémie letos nebyly. Když jsme šli domů, bylo jasné, že mě čeká nepříjemná konverzace.
Jakmile se za námi zavřely dveře, rovnou na mě vyjela: odkud teda byly ty peníze. Nejdřív jsem se snažil vymlouvat, dělat z toho nedorozumění, předstírat, že šéf asi mluvil o něčem jiném. Vydrželo mi to pár minut. Pak jsem to vzdal a přiznal jsem se aspoň k tomu, že jsem našel peníze u bankomatu, část si nechal a část anonymně vrátil. Koukala na mě, jako by přede mnou stál někdo jiný. Měl jsem pocit, že ji nejvíc nezraňuje samotný nález, ale to, že jsem jí tolik týdnů lhal a nechal ji v tom žít. Od té doby mezi námi něco prasklo, důvěra se pořád vracela v hádkách a po pár měsících jsme se rozešli. Kdykoli jdu dnes kolem toho bankomatu, napadne mě, že stačilo tenkrát dojít na policii a všechno to mohlo dopadnout úplně jinak. Místo rychlé úlevy bych si ušetřil spoustu nervů a hlavně ten pocit, že jsem to pokazil zbytečně.
