Článek
V pondělí ráno jsem se postavila na váhu a čísla mě zaskočila. Ne že by to byla tragédie, ale šaty na kamarádčinu svatbu mě tlačily a já chtěla na fotkách vypadat spokojeně. Dala jsem si cíl zhubnout pět kilo za šest týdnů. Do mobilu jsem si stáhla Kalorické tabulky, po práci jsem šla do obchodu a nakoupila zeleninu, tvarohy, jogurty, rýži a kuře. Přišlo mi to jasné a proveditelné: trochu ubrat, víc se hýbat, žádné drama. V hlavě jsem si naplánovala, co kdy budu jíst a kdy půjdu na procházku. Měla jsem pocit, že to mám pod kontrolou.
První úspěchy a nečekaný tlak okolí
První dva týdny mě skoro bavily. Váha klesala, aplikace mě chválila a pár lidí v práci si všimlo, že mi povolily kalhoty. Komentáře jako „sluší ti to“ mě povzbudily víc než čísla v mobilu. Začala jsem zmenšovat porce víc, než jsem původně plánovala, a přidala ranní běh, i když nejsem běžkyně. Říkala jsem si, že když to funguje, proč to neurychlit. Večer jsem bývala hladová a protivná, doma jsem se dohadovala o maličkostech, ale brala jsem to jako dočasné. Říkala jsem si: vydrž, po svatbě povolíš.
Zlom nastal na narozeninách v práci. Kolegyně přinesla dort, všichni si krájeli, smáli se a já jsem si ze zvyku nalila jen kávu a vytáhla z tašky jablko. Chtěla jsem si dát alespoň kousek, ale bála jsem se, že naruším nastavený režim. Kamarádka se mě tiše zeptala: „Nepřeháníš to už trochu?“ V tu chvíli jsem to vzala jako útok. Odpověděla jsem podrážděně, že to mám promyšlené a že mi to nikdo kazit nebude. Už odpoledne mě to mrzelo a omluvila jsem se zprávou, ale zároveň jsem přitvrdila režim. Jako by mě její poznámka vyprovokovala k ještě přísnějšímu režimu.
Stopka na váze, tělo říká dost
Na konci třetího týdne se váha zastavila. Ať jsem dělala cokoli, číslo se nehlo. Zpanikařila jsem a začala hledat „triky“ na internetu. Zkusila jsem přerušovaný půst, večer jen čaje, detox balíček, přestala jsem solit, vážila jsem se denně. Hlavou mi běželo, že jestli to teď neudržím, všechno předešlé bylo k ničemu. Po pár dnech se přidaly bolesti hlavy a byla jsem roztržitá. V práci jsem udělala zbytečnou chybu v dokumentu, která stála čas dalším lidem. Bylo mi trapně, ale místo abych polevila, přepočítala jsem si kalorie a ještě víc je snížila.
Jedno ráno jsem vyběhla nalačno jen s kávou v žaludku, protože jsem přece chtěla „spalovat“. Po běhu jsem nastoupila do tramvaje a po dvou zastávkách se mi udělalo mdlo. Bylo mi horko a tmavlo se mi před očima, musela jsem vystoupit o zastávku dřív a sednout si na lavičku. Zavolala jsem partnerovi, aby pro mě přijel. Do práce jsem napsala, že mi není dobře. Doma mi řekl, že o mě má vážně strach. Odpověděla jsem, že to zvládám a že to jen přechodím. Večer jsem se stejně potají šla zvážit, potřetí ten den. Číslo se nehlo a já zírala do tmy. Nemohla jsem usnout.
Rozhovor u lékařky a návrat k rovnováze
Ráno jsem zavolala své praktické lékařce a poprosila o akutní termín. Vzala mě hned. V ordinaci jsem jí popravdě řekla, co jím, kolik piju, jak cvičím a jak často se vážím. Vysvětlila mi, že tempo, které jsem si nastavila, nedává smysl a že bych si mohla zadělat na větší problém než samotné šaty. Domluvily jsme odběry krve na lačno a doporučila mi jednoduchý režim: pravidelné jídlo třikrát denně a dvě malé svačiny, bez extrémů, spíš chůze a lehké cvičení než honění se. Když to říkala, cítila jsem úlevu, která mě zaskočila. Doma jsem schovala váhu do skříně a vypnula notifikace v aplikaci.
První dny bez denního vážení byly zvláštní. Měla jsem tendenci kontrolovat se a počítat, ale zkusila jsem věřit tomu, co mi řekla. K snídani jsem jedla normálně, oběd neodbývala a večer neřešila každý gram. Hlava mě přestala bolet, v práci jsem se líp soustředila a doma jsem byla klidnější. Do šatů se vejdu v klidu, i když to šlo pomaleji, než jsem si naplánovala. Uvědomila jsem si, že můj cíl nebyl špatný, ale způsob, jakým jsem k němu šla, mě dostal do situace, kdy mi nebylo dobře. Svatba je za dveřmi a já nechci další pondělí stát na váze s pocitem, že selžu, když nepřidám. Přijala jsem, že je pro mě bezpečnější jít pomaleji a řídit se spíš podle toho, jak mi je, než podle čísel v telefonu.
