Článek
Za volant jsem usedl po deváté. Doma bylo ticho, děti spaly a s partnerkou jsme se shodli, že letos to takhle dává smysl. Na Silvestra si člověk vydělá víc a já jsem si vzal delší směnu. Do kapsy ve dveřích jsem nachystal sáčky a pár ubrousků, do držáku na pití dvě malé vody. Na opěradlo jsem připnul cedulku „Prosím, nepijte v autě“ a při každém nástupu jsem to připomínal. Ne proto, že bych byl přísný, spíš preventivně. Zamířil jsem do centra, kde už bylo rušno, a sledoval hlavně navigaci a brzdová světla před sebou.
Půlnoc převrací zásnuby i přátelství naruby
Kolem půlnoci mi aplikace pípala bez pauzy. Vyzvedl jsem zasnoubený pár, ještě s konfetami na bundách a papírovými kloboučky. V autě byl cítit alkohol, ale drželi se. Až do chvíle, kdy začali mluvit o svatbě. O velikosti, o hostech, o penězích. On najednou řekl, že svatbu vlastně nechce vůbec. Víno a tlak z příprav s ním zacloumaly, to bylo poznat hned, a mně bylo trapně, že to řekl nahlas přede mnou. Ztlumil jsem rádio a jel. Ztichli, pak požádali, ať zastavím o ulici dřív. Vystoupili každý jinými dveřmi, poděkovali a zavřeli za sebou. Chvíli jsem seděl, než jsem přijal další zakázku.
U klubu nastoupily tři kamarádky a jeden kluk. Byli veselí a unavení zároveň. Jedna se naklonila k přednímu sedadlu a spiklenecky se svěřila, že o půlnoci políbila kamarádčina ex. Chtěla po mně slyšet, že to není žádná tragédie. Bylo jasné, že hledá alibi, tak jsem nechtěl hrát roli soudce. Řekl jsem jen, ať hlavně dojedeme v klidu. Víc jsem k tomu neřekl. Když vystoupili, vzal jsem si krátkou pauzu. Opřel jsem hlavu o opěrku a řekl si, že už nebudu brát větší skupiny. Když přišli víc než dva lidé, slušně jsem je poprosil, ať si objednají druhé auto. Někteří to vzali v pohodě, někdo si odfrkl, ale fungovalo to.
Výpověď pod lampou a lásky na dvě strany
Vzápětí naskočil kluk v bílé kuchařské bundě, unavený a střízlivý. Sedl si a ještě ani nezapnul pás, když ze sebe vysypal, že ho dnes šéf ztrapnil před celou kuchyní. Vytáhl mobil a řekl, že má připravený e-mail, že v pondělí přinese písemnou výpověď. Požádal jsem ho, ať to pošle v klidu, a zastavil jsem u chodníku pod lampou. Chvíli na displej koukal, pak klepl na Odeslat a jen vydechl. Bylo vidět, že se mu ulevilo. Když vystupoval, přidal mi spropitné, poděkoval a mně to připomnělo, proč mě tahle práce pořád baví. Řekl jsem si, že si dám ještě hodinu, ale jako obvykle se to pak nenápadně protáhlo.
Po druhé hodině ráno nastoupil chlap v saku. Mlčel a díval se ven. Po pár minutách se zeptal, jestli se dá žít s někým a milovat někoho jiného. Nečekal na odpověď a hned dodal, že se mu to děje v práci. Žádné jméno, jen konstatování. Bylo vidět, že to říká poprvé nahlas, možná i kvůli alkoholu a anonymitě auta. Napadlo mě, že lidé často hledají jen neutrální prostor, kde to zkusí říct. Neuměl jsem mu poradit a ani o to nestál. Chtěl vystoupit o blok dřív, prý se projde. Popřál jsem mu hezký nový rok a bylo mi těžko.
Jednoduchost, perník a těžké přiznání v obálce
Abych si od toho odpočinul, zajel jsem k nádraží. Nastoupila starší paní s taškami, po noční směně jela na ubytovnu, kde bydlí. Říkala, že Silvestr je pro ni jen víc nepořádku a méně spánku. Mluvila věcně, bez stížností, jako někdo, kdo to má srovnané. Vytáhla sáček a nabídla mi kousek domácího perníku. Napůl žertem dodala, že nejlepší rozhodnutí života bylo zůstat sama. Nechtěl jsem to rozvádět, ale uklidnilo mě to. Ta jednoduchost. Řekl jsem si, že svezu už jen poslední jízdu a vypnu aplikaci.
Poslední byli dva bratři. Šeptali si a jeden držel bílou obálku. Přiznal, že před měsícem vzal rodičům ze šuplíku peníze a dnes je vrátil, ale má chuť jim to říct. Bylo znát, že ho to hryže a že se chce postavit k vlastní blbosti. Nechtěl jsem jim radit. V takových chvílích si člověk stejně vybere, co má už uvnitř rozhodnuté. Popřál jsem jim šťastný nový rok a stáhl jsem okénko, abych si vyvětral hlavu. Vystoupili, on si zastrčil obálku hluboko do bundy a mávl.
Když se rozednívalo, ulice byly plné kelímků a bylo ticho. Vypnul jsem aplikaci, napsal domů, že jsem v pořádku, a na chvíli zůstal sedět. V hlavě se mi motaly cizí věty a pravdy z té noci. Není to nic, co by se dalo předat dál, ale zůstalo to ve mně. Otočil jsem klíčkem, dojel domů a doufal, že se aspoň na pár hodin vyspím, než se ten rok rozběhne naplno.
