Článek
Bylo mi dvacet devět a v Praze jsem si spočítala, že na vlastní byt našetřím tempem, které nedává smysl. Každý měsíc něco zbylo, ale pořád to bylo směšně málo ve srovnání s cenami. Kamarádka mi poslala kontakt na agenturu v Dubaji, která zprostředkovává doprovod na večeře a akce. Zavolala jsem tam a hned na začátku řekla své podmínky: pouze doprovod, žádné drogy, fotky jen decentní a bez obličeje. Nepředstírala jsem nic, bylo mi jasné, co nabízím a co ne. Cíl jsem si nastavila jednoduše – odjet na rok, našetřit kolem šesti milionů na vlastní kapitál do hypotéky a něco do rezervy. Když mi manažerka řekla, že to je reálné, rozhodla jsem se, že to zkusím. Začala jsem vyřizovat letenku, pojištění a komu co řeknu.
První dny, první akce a první hranice
První dny v Dubaji jsem bydlela ve sdíleném bytě s dalšími třemi holkami. Bylo to funkční, žádný luxus. V kanceláři agentury nás školila manažerka. Vysvětlila, jak fungují provize, dress code, mlčenlivost a že vždycky musíme sdílet polohu. Agentura zařídila pracovní vízum a rezidentní ID, bez toho by byly pronájem i platby velmi složité. Vzala jsem to prakticky: koupila jsem si pár jednoduchých šatů, podpatky, upravila profil pro klienty s fotkami bez obličeje a základními informacemi. První akci, večeři s hosty u obchodního jednání, jsem vzala hlavně proto, abych to vyzkoušela. Potřebovala jsem zjistit, jestli to zvládnu, a taky si udělat vlastní představu, jak to chodí, ne jen poslouchat historky ostatních.
Před tou večeří jsem byla nervózní. Co když nebudu mít o čem mluvit? Nakonec to šlo. Tři hodiny small talku, pár vtípků, nic, co by mě překvapilo. Po akci jsem sedla do vlastního odvozu a jela domů. Peníze šly přes agenturu, provize byla vysoká, ale i tak mi po jednom večeru zůstalo skoro tolik, co jsem v Praze brala za měsíc. Uklidnilo mě, že plán je reálný. Hned po večeři přišla nabídka na „pokračování“. Řekla jsem ne a připomněla, co mám v profilu. Nechtěla jsem hrát žádné dvojznačnosti, bylo pro mě důležité nastavit to hned. Když jsem si v noci spočítala výdělek po odečtení provize, poprvé jsem cítila, že ten rok opravdu zvládnu.
Rutina, bezpečnost a tvrdé lekce z praxe
Režim se rychle ustálil. Dvě až tři akce týdně, přes den spánek a klid, večer práce. Vedla jsem si jednoduchou tabulku – příjmy, provize, nájem, poplatky. Jednou týdně jsem část hotovosti posílala na český účet přes místní směnárnu. Byla to rutina, ale fungovala. Rodině a pár kamarádům jsem říkala, že dělám promo na akcích. Nechtěla jsem vysvětlovat šedou zónu a poslouchat soudy. Opatrnost se stala součástí dne: minimum alkoholu, sdílená poloha, vždycky vlastní odvoz, žádné přesuny s klienty bez hlášení. Časem jsem zjistila, že se mi pracuje nejlíp, když mám jasný plán týdne a nepřijímám všechno. Mít volno mezi akcemi bylo důležitější než brát každou nabídku.
Jednou v soukromém salonku klient přitlačil. Chytil mě za zápěstí a naznačil, že počítá s víc než doprovodem. Ztuhla jsem a bez zvýšení hlasu zopakovala pravidla agentury i svoje. Zvedla jsem se a zavolala řidiče. Nebyla to dramatická scéna, spíš jasné odmítnutí. Druhý den mi manažerka řekla, že jsem měla být pružnější. V ten moment mi došlo, že si musím vybírat, s kým půjdu, a nespoléhat na to, že mě agentura vždycky podpoří. Přišla jsem kvůli tomu o pár zakázek, ale začala jsem si domlouvat pravidelné večeře s menším okruhem klientů, u kterých byly hranice jasné a nebylo potřeba nic vysvětlovat. Méně stresu, méně peněz za večer, ale větší jistota.
Kontroly, zkratky ne, konec a návrat domů
Nejvíc mě zasáhly dvě věci krátce po sobě. Policejní a licenční kontrola v jednom klubu. Z ničeho nic ticho, personál ztuhl, my jsme čekali. Všechno nakonec prošlo, ale ten šok mi připomněl, jak je to celé nejisté. Týden nato odvezli sanitkou kolegyni kvůli vyčerpání. Horko, alkohol, dehydratace. Nic výjimečného, a přitom už moc. Ten večer jsem si sedla nad tabulku. Uviděla jsem číslo, které jsem chtěla překročit až na konci roku, a došlo mi, že nemám důvod zůstávat déle. Napsala jsem agentuře, že končím, a domluvila si odjezd. Bylo to klidné rozhodnutí, žádný zkrat.
Sbalila jsem dva kufry, ukončila nájem, rozloučila se s holkami a odletěla. Do dvou týdnů po návratu do Česka jsem podepsala rezervaci bytu. Byl to zvláštní pocit – radost z cíle a zároveň vědomí, co za tím bylo. Ten rok pro mě znamenal hlavně neustálou ostražitost, kontrolu nad každým detailem a hodně samoty. Nechci to přikrášlovat. Fungovalo to, splnila jsem si plán a zároveň jsem pochopila, že tenhle typ luxusu má náklady, které nechci dlouhodobě nést. Stačilo.
