Článek
Byl pátek večer a firemní večírek se konal v bistru kousek od kanceláře. Pracuju v marketingu a vedu obsah pro naše kampaně. Poslední měsíce mám dojem, že si mě v práci nikdo moc nevšímá. Doručujeme, ale zpětná vazba chybí. A když něco zvednu, vždycky to zapadne pod jinými prioritami. Přitom se od nás čeká, že všechno víme včas a přeložíme to do řeči zákazníků. V praxi se o změnách často dozvídáme na poslední chvíli. Na večírek jsem šla hlavně proto, abych byla vidět a nepůsobila jako ta, co se izoluje. Řekla jsem si, že si dám jeden drink a v deset zmizím. Žádný networkingový plán, spíš povinná účast. V hlavě mi běželo, že se tím nic nezmění.
Nečekaný rozhovor u baru spustil změnu
U baru se vedle mě zastavil ředitel produktu. Neformálně, bez okolků, jen prohodil: „Díky za tu poslední kampaň, fungovala.“ Normálně bych něco zamumlala a vrátila se ke stolu, ale působil uvolněně a měl čas. Sebrala jsem odvahu a zeptala se přímo: proč k nám chodí změny v pátek v pět? Řekla jsem, že náš obsahový tým tím trpí, že přepisujeme texty těsně před publikací a že bych ráda našla lepší nastavení. Neodmítl to. V klidu popsal, co brzdí jeho tým: posuny releasů, nejistota kolem priorit, rozhodnutí, která padají pozdě. Já dodala naše limity: schvalování, kapacity, jazykové mutace, plánování s placenými kanály. „Rozumím,“ řekl. „Co by vám pomohlo?“ Byla to normální, věcná výměna místo obvyklého obviňování.
Kvůli hluku jsme si vzali sklenice a šli na chvíli před podnik. Vysvětlila jsem konkrétní nápad: krátký páteční přehled produktových novinek, vždy v poledne. Dvě tři věty ke změně, kontakt na člověka a status, jestli je to jisté, nebo rizikové. Ne meeting, jen rychlý přehled ve sdíleném dokumentu a odkaz v chatu. Navázala jsem na minulý měsíc, kdy se release přesunul na víkend, my jsme o tom nevěděli a v sobotu jsme narychlo upravovali bannery a newsletter. „Tohle mi uniklo,“ přikývl. „Dává to smysl. Zkusme to na měsíc.“ Domluvili jsme se jednoduše: já připravím návrh formátu a první ukázku, on mě propojí s produktovými manažery. V pondělí si na deset minut sedneme a doladíme, jak často a kdo bude dávat podklady. Nic složitého, ale konkrétní.
Jak to udělat průhledně a získat podporu
V tu chvíli se k nám přidal můj šéf. Tác panáků, lehký úsměv: „Hele, teď nic neřešte, jsme na večírku.“ Na vteřinu jsem znejistěla. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že ho obcházím. V klidu jsem řekla, že jen sbírám podklady, protože to řešíme dlouho a ráda bych to posunula. „Pošlu to vám oběma, ať máme shodu,“ dodala jsem. Kývl a bez výhrad řekl: „Jasně, dej mě do kopie.“ Ulevilo se mi. Zmizel ten pocit, že dělám něco za zády. A zároveň se mi vyjasnilo, jak to celé uchopit, aby to bylo průhledné a nezměnilo se to v další neformální domluvy, o kterých neví půlka lidí.
Později se ozvalo HR s krátkým poděkováním. Mikrofon, pár vět, nic dlouhého. Nešla jsem nic hlásit na pódium, nepotřebovala jsem pozornost. U stolu jsem v menším kroužku řekla, že chci poděkovat supportu za ochotu a rychlé reakce v posledních týdnech, protože nás párkrát zachránili. A jednou větou jsem zmínila, že zvažujeme pilotní páteční přehled novinek, aby lidé věděli, že se s tím něco děje. Nepřipadalo mi to jako velká věc, spíš informace pro ty, kterých se to týká. Po proslovu se pár kolegů zastavilo a ptalo se, jak se můžou zapojit, třeba posílat krátké anotace k funkcím nebo dát kontakt na správného člověka. To mě potěšilo. Ne proto, že by to byl aplaus, ale protože jsem viděla, že to dává smysl i mimo marketing.
Cestou domů v tramvaji jsem otevřela mobil a sepsala stručný e‑mail. Tři body: proč to děláme (potřebujeme předvídatelnost pro plánování), jak bude vypadat přehled (jedna stránka, jasná struktura, termín každý pátek ve 12) a co od koho potřebuju (jména PMs, jeden vlastník, kdo schvaluje). Přidala jsem odkaz na jednostránkový návrh ve sdíleném dokumentu a obrys první verze. Poslala jsem to řediteli produktu, svého šéfa dala do kopie. Nechtěla jsem, aby to do rána vyšumělo nebo skončilo u dalších hezkých slibů. Ještě večer přišla odpověď: „Pondělí 9:30, krátký sync, pošlu pozvánku. PMs připojím.“ Seděla jsem u okna a došlo mi, že jeden upřímný večer pohnul víc než měsíce snahy a mručení mezi dvěma cally. Poprvé po dlouhé době jsem se přistihla, že se těším na pondělí. Ne na večírek, na práci.
