Článek
Dorazila jsem kolem sedmé do pronajatého sálu a hned u vchodu mi došlo, že se tu neschovám. Bylo jasné, že tu bude Petr i Lukáš. S Petrem jsme na jaře skončili, s Lukášem se teď pár týdnů vídáme. Dala jsem si skleničku bílého, držela se u kolegyň u rautu a říkala si, že budu v klidu a nikoho nebudu řešit. Sál byl menší, lidi se motali kolem baru a parketu a dalo se potkat kdekoho během pár kroků. Viděla jsem oba na druhé straně, ale dělala jsem, že si v klidu nabírám bramborový salát a kousek řízku.
Bývalý u šatny, současný na parketu: dusno
U šatny mě zastavil Petr a poprosil o chvilku. Byl už lehce připitý, táhlo z něj víno a hned začal, že ho mrzí, jak jsme to ukončili. Letmo mě objal. Stála jsem v úzké chodbě a měla v hlavě jen to, že nechci dělat scénu před lidmi. Řekla jsem mu, že v práci se budeme bavit jen pracovně a že o tom teď mluvit nechci. Ustoupila jsem a v ten moment šel kolem Lukáš se dvěma drinky. Zahlédl to krátké objetí a jen se na mě podíval. Znejistěla jsem. Nebyla to žádná scéna, ale věděla jsem, že to tak může působit.
Šla jsem za ním s tím, že mu to vysvětlím. Hudba byla nahlas, mluvit se skoro nedalo, tak jsem navrhla, že po téhle písničce půjdeme na chvíli ven. Abychom nevypadali, že se uprostřed sálu hádáme, vzal mě kolem pasu a zůstali jsme na jednu pomalejší písničku. Řekla jsem mu prostě: „Petr je minulost a já to tak chci nechat.“ Přikývl, ale nebyl si jistý. Někdo z kolegů si z parketu točil video a my jsme na něm nevědomky vypadali dost intimně. Neřešila jsem to, neměla jsem přehled, co kdo natáčí, jen jsem chtěla situaci uklidnit.
Fotky, video a odchod; pak šéfová zasahuje
Po té písničce jsem potřebovala na vzduch. Vyšla jsem na terasu před sálem a poprosila o cigaretu kolegu z logistiky, se kterým se běžně nebavím. Byla to spíš záminka být chvíli mimo hluk. Chvilku jsme postávali a on navrhl, že si uděláme u dveří rychlou fotku „ať je památka“. Neřešila jsem to a kývla. Ještě ten večer se ve WhatsApp skupině „Vánoční večírek“ objevila série fotek a krátké video z parketu. Když se to poskládalo dohromady, vypadalo to, jako bych během chvíle flirtovala s více lidmi najednou. Začaly komentáře, narážky a smajlíky. Došlo mi, že to tady nezměním, tak jsem si kolem půlnoci vzala kabát a jela domů.
V pondělí v kuchyňce jsem hned zaznamenala narážky a pohledy. Nic vyloženě zlého, ale stačilo to. Krátce po obědě si mě zavolala šéfová. Řekla, že by byla ráda, kdyby osobní věci zůstaly mimo práci, a nabídla mi dva dny home office, ať si srovnám situaci. Domluvily jsme úpravu kalendáře: na pár týdnů nebudu s Petrem na společných projektech a komunikace zůstane čistě pracovní. Dodala, že pokud bude mít někdo problém, má to říct jí nebo mně, ne řešit to v komentářích a skupinách. Bylo mi trapně, ale ulevilo se mi, že mám jasný rámec.
Hranice, smazané fotky a ticho v kanceláři
Ještě ten den jsem napsala Petrovi. Přiznala jsem, že potřebuju v práci jasné hranice a žádné dotyky. Odpověděl, že to chápe a omluvil se za objetí u šatny. S Lukášem jsme se sešli po práci mimo firmu. Řekla jsem mu, co se stalo, a on přiznal, že ho to naštvalo a že má problém s tím, když něco nevidí od začátku. Probrali jsme to v klidu a domluvili se, že na pár týdnů zvolníme a uvidíme, jestli nám to tak bude vyhovovat. Kolegyni, co fotku na terase postla, jsem požádala o smazání. A admina skupiny o stažení videa z parketu. Nebylo to příjemné, ale šlo to rychle.
Drby během pár dní utichly. V kanclu často víc funguje ticho než omluva a mně došlo, že si musím hlídat dvě věci. Na firemních akcích míň alkoholu, protože pak člověk ztrácí pozornost tomu, co se kolem něj děje. A hranice nastavovat hned, jasně a nahlas, ne až když se to rozjede ve fotkách a komentářích. V práci chci mít klid a být srozumitelná. Tohle byl pro mě jednoduchý způsob, jak se k tomu vrátit.
