Článek
V sobotu večer jsme u jeho rodičů slavili narozeniny. Dorazila širší rodina a pár známých. Lenka s jejich malým zůstali doma. Po cestě jsme se s Petrem chytli kvůli práci. Pořád mi vyčítal přesčasy a já jemu ty jeho. U stolu si mě skoro nevšímal a pořád koukal do telefonu. Byla jsem dotčená, nalévala si víc než obvykle a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Když v domě ztichlo a ostatní se rozešli do pokojů, zůstala jsem v kuchyni uklízet. Nechtělo se mi nahoru, do bývalého dětského pokoje, kde jsme měli spát spolu. Byla jsem naštvaná a smutná a chtěla ještě chvíli být bez něj.
Oslava, hádka a chvíle, kdy se to zlomilo
Do kuchyně přišel Marek, Petrův bratr, s lahví a talířem. Řekl, že dopije a pomůže s nádobím. Nejdřív jsme si povídali o běžných věcech, pak o práci. Říkal, že se s Lenkou teď doma míjejí, že je malý náročný a že se potkávají jen mezi dveřmi. Přiznala jsem, že mám pocit, že jsem pro Petra poslední na seznamu. Že mě to bolí a že nevím, jak to zlomit. Alkohol i pocit, že mě někdo vidí, udělaly svoje. Políbili jsme se. Nejdřív opatrně, pak jsme vešli do prázdné pracovny v přízemí, kde občas spí hosté. Zamkli jsme a byli potichu. Spali jsme spolu, i když jsme oba věděli, že je to špatně a že taková nechci být.
Ráno jsem se cítila prázdně a provinile. Všechno mi najednou vadilo, i světlo v kuchyni. Marek jen zašeptal, že to byla chyba a že o tom nikomu neřekneme. Přikývla jsem. Dala jsem se dohromady, chovala se co nejnormálněji, pomáhala s nádobím a srkala čaj. Petr navrhl, že pojedeme domů dřív, a vymluvili jsme se na moji bolest hlavy. V autě jsem mlčela a dívala se z okna. Bála jsem se, že se prořeknu, a zároveň jsem měla pocit, že už se to nedá vzít zpět.
Ráno viny a přiznání, které změnilo vše
Týden jsem se snažila fungovat. V práci jsem jela to svoje, doma jsem byla napjatá a vyhýbala se Petrovu dotyku. Všiml si a ptal se, jestli je něco špatně. Několikrát jsem to odbyla, ale večer jsem to nevydržela. Řekla jsem mu, co se stalo, protože jsem nechtěla žít ve lži a bála se, že se to stejně provalí. Petr ztuhl a podíval se na mě tak, jak jsem ho nikdy neviděla. Neřval a nic nerozbil. Sbalil si pár věcí a odjel přespat ke kamarádovi. Neplakala jsem. Seděla jsem na zemi v předsíni a cítila, že se všechno pokazilo, i když bylo ticho.
Druhý den mi volala jeho máma. Petr u nich přespal a řekl jim, co se stalo. Chtěla slyšet i moji verzi a ptala se, jestli můžu odpoledne přijet. U nich v kuchyni jsme seděli v tichu. Nejdřív přišel Petr, pak dorazil Marek s Lenkou. Byli domluvení. Mluvilo se střízlivě, bez křiku. Omlouvala jsem se, jak jsem uměla, bez výmluv. Lenka brečela a řekla, že si bere čas a že to pro ni nejspíš znamená konec. Jeho máma mě požádala, ať teď na nějaký čas nechodím. Petr řekl, že potřebuje odstup a že teď nebude nic řešit. Všechno bylo najednou jasné. Zvedla jsem se a odjela.
Rodinná konfrontace a život s následky
Pár nocí jsem přespávala u kamarádky a za pár dní jsem si našla krátkodobý podnájem, protože Petr chtěl být sám. Napsala jsem Lence dlouhý e-mail bez výmluv, jen s omluvou, a pro jistotu i SMS. Neodpověděla, což jsem pochopila. Večer chodím z práce rovnou domů a doma je ticho, které mi nedělá dobře. Místo plánů na léto řeším, jak si přiznat, co jsem pokazila, a jak s tím žít. Nečekám rychlé odpuštění. Spíš se učím unést, že jedna noc dokáže rozdělit rodinu a že za to nesu odpovědnost já.
