Článek
Byl čtvrteční podvečer. Po práci jsem vyzvedla dceru v družině a cestou jsme se zastavily v malém obchodě. V košíku jsem měla mléko, těstoviny, pár věcí na snídani – nic navíc. Potřebovala jsem to mít rychle z krku, protože dcera už byla protivná hlady a já byla po celém dni unavená. Měla jsem v mobilu asi tři procenta baterie a zůstatek jsem radši předem nekontrolovala, aby se úplně nevybil. Řekla jsem si, že to bude v pohodě, že je to pár věcí a že se zítra ráno stejně připíše výplata.
Fronta, hlad a pípnutí, které všechno zastaví
U jediné pokladny byla fronta a všichni vypadali utrmáceně. Dcera u pásu žmoulala balíček žvýkaček a ptala se na lízátko. „Prosím, teď ne, ať to odsejpá,“ sykla jsem tiše a podala jí pití, které jsem vzala pro jistotu. Pokladní pípala zboží rychle a já naskládala své věci na pás. V hlavě jsem zkoušela sčítat, jenže jsem byla napůl mimo. Jedním okem jsem hlídala dceru, druhým košík; v hlavě jsem měla celý den a ještě zítřejší povinnosti. Pořád jsem doufala, že to prostě jen zaplatím a zmizíme.
Přiložila jsem kartu. Terminál pípnul, blikl červeně a na displeji se objevilo „Transakce zamítnuta“. Zkusila jsem to znovu, s prstem už nervózně přilepeným k displeji. Nic. Na návrh prodavačky jsem kartu zasunula a zadala PIN. Zase zamítnuto. „Asi tam nemáte dost…,“ řekla prodavačka, spíš pro sebe, ale bylo to slyšet. Zrudla jsem. „Tohle nemusíte říkat nahlas,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet tón. Košík jsem nechala u kasy a mezi povzdechy z fronty jsem popadla dceru za ruku a rychle vyšla ven. „Mami?“ podívala se na mě. „Pojď, hned to vyřešíme,“ odpověděla jsem, i když jsem v tu chvíli přesně nevěděla, jak.
Na zídce počítám mince a plánuju záchranu
Venku jsem si sedla na nízkou zídku a chvilku jen dýchala. Otevřela jsem bankovní aplikaci a modlila se, aby mobil vydržel. Hned se ukázalo, co jsem tušila: odešel trvalý příkaz na energie a zůstatek byl mizerný. Chybělo mi pár stovek do zítra rána. Ta věta u kasy mě jen rozhodila. Nebyla zlá, jen řekla přesně to, co jsem nechtěla slyšet nahlas. Naštvaná jsem byla hlavně na sebe – že jsem si to nezkontrolovala, že pořád funguju s minimální rezervou, že nechávám věci dojít až sem. Dcera vedle mě kopala do štěrku. „Jsem hladová,“ řekla. „Vím,“ odpověděla jsem a hledala rychlé řešení.
Zkusila jsem volat partnerovi, ale měl schůzku. Napsal hned: „Pošlu peníze, ale mám jinou banku, může to chvíli trvat. Zkusím okamžitou.“ Věděla jsem, že to někdy projde a někdy ne. Nechtěla jsem s dcerou čekat venku, jak se bude pomalu stmívat, a nervózně sledovat displej, jestli přijde příchozí platba. Vysypala jsem z peněženky a kapes drobné. Dvě dvacetikoruny, hromádka desítek a pětikorun, pár korunovek. Sečetla jsem to třikrát a vyšlo mi něco kolem sto padesáti. Dalo by se z toho koupit chléb, mléko a pár banánů. Nic víc. „Vezmeme jen to nejnutnější, jo?“ řekla jsem. Dcera kývla. „Hlavně ať je večeře,“ zamumlala. Udělala jsem si jednoduchý plán, aby to netrvalo dlouho.
Omluva, drobné a tiché rozhodnutí do příště
Vrátila jsem se ke stejné pokladně. „Omlouvám se, byla jsem před chvílí ostrá,“ řekla jsem prodavačce. „Je to únava a ostuda. Nechci zdržovat.“ Kývla, že to nemyslela zle a že mají dnes fofr. Viděla jsem, že můj původní košík odsunuli stranou. Vzala jsem jen chléb, mléko a tři banány. „Zaplatím v drobných,“ řekla jsem předem a ještě jednou se krátce omluvila. Skládala jsem mince na tácek, po desítkách a pětikorunách, aby to bylo rychlejší. Prodavačka to počítala v duchu se mnou, bez komentářů. „V pořádku,“ řekla nakonec a podala mi účtenku. „Děkuju,“ odpověděla jsem a cítila, že se mi trochu ulevilo.
Cestou domů jsem se uklidnila. Dcera jedla banán a mně se srovnával tep. Říkala jsem si, že příště si zůstatek radši rychle zkontroluju, i kdybych měla šetřit baterii jinde. Že si nastavím upozornění na nízký zůstatek a třeba posunu trvalý příkaz, aby neodcházel těsně před výplatou. Není to nic výjimečného, stává se to spoustě lidí, ale ten pocit u kasy, kdy na vás kouká fronta a vy nemáte jak zaplatit, dokáže člověka pořádně rozhodit. Domů jsme došly v tichu. Dala jsem mléko do lednice, uvařila rychlé těstoviny a napsala partnerovi, že to může poslat klidně až ráno. A sama sobě jsem slíbila, že nenechám věci dojít tak daleko. Stačí pár minut navíc a člověk si ušetří večer, na který nechce myslet před spaním.
