Článek
Byl večer a doma jsme vařili těstoviny. Po běhu šel do sprchy, já míchala omáčku a hledala hrnec na scezení. Jeho telefon zůstal na lince a pořád vibroval. Z koupelny na mě zavolal, jestli bych mu tam pustila hudbu a nastavila časovač, aby se to nepřevařilo. Vzala jsem mobil do ruky, probudila displej a na horní liště se rozsvítil náhled zprávy. Ihned jsem si všimla svého jména. Chvíli jsem stála s telefonem v ruce a říkala si, že mám udělat jen to, o co mě požádal. Ten telefon nebyl můj, a přesto jsem tam stála a viděla své jméno v cizím textu.
Náhled zprávy, šok a rozhodnutí promluvit
Odemkla jsem ho kódem, který od něj znám, pustila hudbu a nastavila časovač. Pak mi to nedalo. Otevřela jsem tu zprávu. Psala jeho bývalá a týkalo se to mě. Že jsem prý falešná a že ho tahám od kamarádů. Nebylo to sprosté, spíš jedovaté. Byly to poznámky o mně, napsané přímo ve zprávě. Zůstala jsem se dívat na displej a cítila jsem směs studu a vzteku. Stud, že to čtu. Vztek, že se o mně takhle baví a že on o tom ví.
Sjela jsem o kousek níž, abych zjistila, jestli to byla ojedinělá reakce, nebo jestli to píše častěji. Viděla jsem ještě jeden podobný komentář z minulého týdne. Bylo mi z toho úzko. Voda v koupelně tekla a já stála v kuchyni s cizími zprávami v ruce, hudba hrála a časovač běžel. Uvědomila jsem si, že pokud budu dělat, jako by se nic nestalo, zůstane to mezi námi nevyřešené. Telefon jsem zamkla a položila na linku. V hlavě jsem si srovnala, co řeknu, abych to nevyhrotila a zároveň to nepřešla. Rozhodla jsem se, že mu to řeknu hned, jak vyjde ze sprchy.
Konfrontace ve sprše a nastavování hranic
Když přišel ze sprchy, hned jsem mu řekla, co se stalo. Že jsem na jeho žádost otevřela telefon kvůli hudbě, viděla náhled s mým jménem a zprávu jsem si přečetla. Řekla jsem i to, že mi to nebylo příjemné a že mě mrzí, že jsem šla dál, ale potřebovala jsem vědět, co se děje. Nejdřív ho to naštvalo. Řekl, že mu lezu do soukromí. Nechala jsem ho to doříct a jen jsem mu ukázala, jak jsem se kvůli tomu cítila. Změnil se mu tón a přiznal, že mu bývalá občas takhle píše. Prý to neřešil, aby to nedělal horší. Doufal, že to samo přestane.
Řekla jsem mu, že je mi nepříjemné, když o mně někdo píše bez mého vědomí a on dělá, jako by se nic nedělo. Nechtěla jsem, aby se hádal, ale aby nastavil hranici. Navrhla jsem, ať jí napíše jasně a slušně, že tohle není v pořádku. Vzal telefon a přede mnou jí napsal: „Prosím, nepiš o ní. Tohle si nepřeju. Pokud v tom budeš pokračovat, ztlumím si od tebe upozornění.“ Poslal to a v tom vlákně si pak hned ztlumil upozornění, aby nás to nerušilo. Ulevilo se mi, ale zároveň mě mrzelo, že se to řeší až teď.
Omluvy, dohody a praktické kroky do budoucna
Pak jsme řešili nás dva. Omluvila jsem se za to, že jsem mu vlezla do soukromí. Nechci se ocitat v situaci, kdy něco tajně kontroluju. Domluvili jsme se, že příště se raději zeptám, i kdyby se mi to nechtělo slyšet. On slíbil, že kdyby přišlo něco takového, řekne mi to sám a nenechá to nevyřešené. Do toho akorát pípnul časovač. Scedili jsme těstoviny, přidali omáčku a sedli si. Chvíli bylo ticho a oba jsme se uklidňovali. Nešlo to hned. Ale cítila jsem, že jsme to řešili společně a rozumně a že se nám příště bude mluvit snáz, i když to nebude příjemné.
Ještě ten večer jsme si nastavili pár praktických věcí. On si ponechal s bývalou jen nezbytné kanály komunikace a vypnul náhledy zpráv na zamčené obrazovce. Já jsem mu řekla, že když mě o něco požádá s telefonem, udělám přesně to a nic navíc. Není to žádný velký slib na papíře, spíš malá dohoda na běžný den. Nepůsobí to velkolepě, ale pro mě to znamená klid. A taky pocit, že když se objeví něco nepříjemného, nebudeme dělat, že se to nestalo. Stačí si to říct hned, i kdyby u toho zrovna hrála hudba a bublala voda v hrnci.
