Článek
Do kadeřnictví jsem šla po práci narychlo. Poslední týdny jsem vlasy jen stahovala gumičkou a sponkami a u mojí kadeřnice nebyl volný termín nejmíň dva týdny. Našla jsem volné okénko v salonu o pár ulic dál a brala jsem to jako jednorázové rychlé řešení. Nová kadeřnice byla milá, krátce jsme probraly základní věci o vlasech, pak mi je šla umýt. Když vypnula vodu a začala mi je ručníkem vysušovat, naklonila se ke mně blíž a potichu řekla, že si myslí, že zná moji mámu. Prý v jejich kalendáři zahlédla stejné příjmení a napadlo ji, jestli nejsem dcera paní, která u nich občas večer uklízí. Řekla to tak, aby to v ruchu salonu nikdo jiný neslyšel. Na vteřinu jsem ztuhla a hlavou mi proběhlo jediné: proč by moje máma uklízela v kadeřnictví a proč o tom nic nevím.
Tiché upozornění a rychlé rozhodnutí jít za mámou
Ještě dodala, že ji nedávno potkala při zavírání a že vypadala hodně unaveně. Prý se majitelky ptala na další směny. Ujistila mě, že nechce drbat, jen jí to přišlo fér zmínit, protože si všimla stejného příjmení. Zmohla jsem se na „hm, rozumím“ a poděkování. Zbytek stříhání jsem byla tichá. Odpovídala jsem jednoslovně na její neutrální otázky o práci a víkendu a snažila se nesklouznout do nepříjemného ticha. Stejně mi v hlavě běželo jen to, proč mi máma nic neřekla a jestli jsem si něčeho nevšimla. V zrcadle jsem se sama sobě dívala do očí a měla pocit, že v nich vidím její únavu. Kadeřnice byla citlivá, už nic dalšího neprobírala, jen dělala svoji práci a nabídla mi péči navíc. Souhlasila jsem, abych měla aspoň něco konkrétního, na co se soustředit.
Když jsem zaplatila, vyšla jsem ven a sedla si na lavičku před domem. Potřebovala jsem chvilku klidu a nadechnout se. Vytáhla jsem telefon a napsala mámě, jestli je doma a jestli se můžu zastavit s koláčem. Odpověděla, že ano, jen má trochu nepořádek. Napsala jsem jí, že je to v pohodě. Došla jsem do nejbližší pekárny, chvíli civěla do vitríny a vybrala pár kousků, které má ráda. Cestou na tramvaj jsem přemýšlela, jak to otevřít, aby to nevyznělo jako výslech nebo výtka. Zvažovala jsem, jestli zavolat hned, ale nakonec jsem si řekla, že chci mluvit z očí do očí. Tramvaj jela pomalu a v hlavě jsem si procházela poslední týdny: odmítnutá káva „protože šetří“, přerušené věty po telefonu, které stočila jinam. Teď mi to dávalo smysl a nebylo mi z toho dobře.
Doma se pravda ukázala mezi složenkami
Otevřela mi v teplákách a s vlasy staženými do gumičky. Za dveřmi stál opřený smeták, v kuchyni byl cítit čistič a na stole ležela hromádka pošty, mezi nimi i pár složenek. Dala na stůl hrnky, ze zvyku je srovnala do lajny a řekla, že zrovna uklízí, ať se neleknu. Chvíli jsme mluvily o běžných věcech, co se děje v práci, co jsem vařila, a ona se vyptávala na maličkosti. Vypadala ale unaveněji než obvykle, měla pod očima kruhy a pohled, který sklouzával ke stolu. Zeptala jsem se napřímo, jak je to teď u ní v práci. Chvíli uhýbala, mluvila o kolegyni a o tom, že se to tam mění, než si povzdechla a sedla si naproti mně. Vzala do ruky jednu složenku, zase ji položila a řekla, že mi to měla říct dřív.
Řekla, že jí zkrátili úvazek a že si večer přivydělává úklidem v jednom salonu. Nechtěla mě tím zatěžovat, protože si platím nájem a mám svoje starosti. Dodala, že to zvládne, že nechce být nikomu na krku. Poslouchala jsem ji a cítila lítost i trochu vztek na situaci, ne na ni. Snažila jsem se zůstat věcná. Řekla jsem jí, že to není selhání a že spolu sedneme k inzerátům, upravíme životopis a zkusíme jí domluvit schůzky tam, kde by byla stabilní práce. Nabídla jsem, že jí na pár měsíců pomůžu pokrýt účty, aby nemusela brát každou směnu, kterou nabídnou. „Nechci, abys mi posílala peníze,“ řekla hned. Odpověděla jsem, že to není navždy, ale jde o to, aby měla prostor nadechnout se a hledat. Chvíli odmítala, pak přikývla a řekla, že to zkusíme podle plánu.
Domluvily jsme se, že druhý den obvoláme pár kontaktů a dáme dohromady, co je potřeba. Sepsaly jsme si na papír úkoly: aktualizovat životopis, zjistit přesné podmínky v současné práci, připravit si termíny splatnosti a podívat se na úřad práce, jestli by měla nárok na něco, co zatím nečerpá. Nabídla jsem jí, že nastavím dočasný trvalý příkaz, a poprosila ji, ať mi kdykoli zavolá, když bude cokoli naléhavé. Když jsem od ní odcházela, bylo mi klidněji. Cestou domů jsem vytáhla vizitku salonu a napsala krátkou SMS přímo té kadeřnici. Poděkovala jsem jí za citlivé upozornění a poprosila o diskrétnost, že to doma řešíme. Odpověděla skoro hned, že to chápe a omlouvá se, pokud to vyznělo moc osobně, a že nic nikomu neřekne. Ulevilo se mi. Uložila jsem si její číslo pro jistotu a v hlavě jsem měla konečně konkrétní kroky, které můžu udělat. A hlavně jsem měla pocit, že na to máma není sama.
