Článek
Je čtrnáctého odpoledne a v bankovní aplikaci pořád nic. Dívám se několikrát do historie plateb, i když vím, že to tím neurychlím. Musím do konce týdne zaplatit obědy a kroužek a nerada čekám, jestli to vyjde. Píšu mu krátkou zprávu, jestli pošle výživné dnes. Žádná výčitka, jen otázka, abych věděla, na čem jsem, a nemusela zase na poslední chvíli škrtat. Odpoví skoro hned: „Pošlu, jak to půjde.“ Tu větu znám. Někdy to znamená do večera, jindy za pár dní, a mezitím přeskupuju, co se dá.
Šetřím na obědy, on protočí oči
Večer si sednu k rozpočtu. Přeházím položky, velký nákup škrtám a do košíku si píšu jen základní věci. Dětem říkám, že kino odložíme na příště, protože teď je potřeba zaplatit školu. Nechci na ně přenášet své starosti, ale nechci slibovat něco, o čem nevím, jestli to pokryju. Připomenu si, že to není jejich vina, že my dospělí jsme si domluvili pravidla a máme je dodržovat. Do telefonu si dám připomínku na pátek, až si je bude brát, abych mu to připomněla, pokud peníze nedorazí. Jdu spát s tím, že to ještě může dopadnout včas.
V pátek se potkáme před školou. Děti jsou natěšené, naloží batohy do auta a mávají na mě z okénka. Popojdu s ním pár kroků stranou a znovu se zeptám na platbu. Obědy jsou splatné v pondělí a nechci platit pokutu. Protočí oči a řekne, že je přece „zajistí“ i jinak, že jim kupuje věci, když jsou u něj. V tu chvíli mě to naštve. Ne kvůli částce, ale proto, že tím zlehčuje dohodu, kterou jsme spolu přijali u soudu. Děti sedí v autě a já cítím, že to nechci řešit před nimi.
Ticho, jasná slova a hrozba exekuce
Držím se zkrátka a mluvím potichu. Řeknu mu, že výživné je jeho povinnost podle rozsudku, ne moje prosba, a že má platba dorazit do patnáctého každého měsíce. Nechci se pouštět do hádky. On uhýbá pohledem a začne mluvit o tom, že jsou teď ceny vysoké a že se snaží. Přikývnu, ale opakuju termín. Vidím, že se tím nechce zabývat, jen to odsunout. Večer mu posílám e‑mail. Stručně, jasně, bez emocí. Shrnu tam, jak jsme se domluvili, co je splatné a kdy, a že od něj očekávám pravidelné placení. Chci to mít písemně i pro sebe.
Odpoví s tím, ať nedělám scény, že pošle v pondělí. Ten tón znám a mohla bych to zase přejít. Tentokrát mu ale píšu termín a následek. Ať si nastaví trvalý příkaz tak, aby částka chodila nejpozději do patnáctého, jinak podám návrh na výkon rozhodnutí, tedy exekuci. Nepíšu to ostře, ale jasně. Dělám to proto, že už nechci každý měsíc prosit a krýt jeho zpoždění ze svého. Ukládám si naše zprávy, ať je mám pohromadě, a do tabulky si sepíšu výdaje, jejich splatnosti a případné nedoplatky. Potřebuju v tom mít pořádek.
Půlka dorazí, pravidla konečně platí
V pondělí dorazí jen půlka. Nechci hned volat, posílám mu poslední připomínku s konkrétním datem, kdy podám návrh na výkon rozhodnutí, pokud nedoplatí zbytek. Píšu to stručně, bez dalších komentářů. Zřejmě pochopí, že to myslím vážně. Ve středu přijde druhá polovina a vzápětí zpráva, že má nastavený trvalý příkaz tak, aby odcházel třináctého až čtrnáctého a na účet dorazil do patnáctého. Uleví se mi. Není to euforie, spíš tichý pocit, že jsem to vzala pod kontrolu a nastavila hranici, která je srozumitelná.
Do kalendáře si i tak dávám upozornění na patnáctého, chci to dál hlídat. Dětem kino slíbím na příští víkend u mě a v hlavě si zpřesňuju plán, co kdy zaplatím. Ten pocit úlevy se mísí s malým smutkem. Že je potřeba komunikovat tímhle způsobem. Že místo samozřejmé domluvy musím psát e‑maily a připomínat, co bude následovat. Ale když vidím, že peníze dorazily a že trvalý příkaz běží, dýchá se mi líp. Aspoň v tomhle mám jasno a můžu se držet pravidla, které jsem si nastavila.
