Článek
Po nástupu do práce jsem měla jednoduchý systém. Výplata přišla na účet, já měla nastavený trvalý příkaz na spořicí účet a zbytek jsem používala na běžné fungování. Neřešila jsem to nijak sofistikovaně, jen jsem si hlídala, abych nešla do mínusu a abych každý měsíc něco odložila. Když jsem si jednou po delší době otevřela spořicí účet a viděla částku, která tam naskákala, měla jsem z toho tichou radost. Najednou to nebylo jen pár stovek, ale peníze, které začaly vypadat jako základ na něco většího. Sem tam mě napadlo, že by z toho jednou mohl být menší byt, možná aspoň lepší auto. Jinak jsem se v tom ale moc nepitvala, spíš jsem měla pocit, že prostě dělám něco správně a že si buduju nějakou rezervu.
Když „obyčejné spoření“ začne vypadat jako málo
Postupně jsem ale začala vnímat, jak se kolem mě řeší inflace a rostoucí ceny bytů. V práci o tom lidi mluvili u kafe skoro pořád, někdo se chlubil, jak má peníze v různých fondech, jiný řešil investování přes aplikace. Já jsem mezitím seděla s klasickým spořicím účtem s úrokem, který skoro nestál za řeč. Když se mě jednou kolega víc vyptával, jak to mám s penězi, vyšlo z toho, že mám na spořáku už docela hezkou částku. Reakce ostatních mě trochu rozhodila. Připadala jsem si najednou pozadu, jako že něco zanedbávám, když ty peníze jen „ležely“. Kolega mi pak poslal kontakt na svého člověka v bance s tím, že by byla škoda, kdybych s tím nic nedělala. V hlavě se mi začalo spojovat, že když to takhle řeší ostatní, asi je problém, že já ne.
Schůzka v bance, která změnila všechno
Domluvila jsem si tedy schůzku v bance s tím, že se chci hlavně poradit, jak úspory nenechat znehodnotit. Ještě cestou jsem si říkala, že se vlastně bojím, že budu za někoho, kdo ničemu nerozumí, a že bych měla působit aspoň trochu, jako že mám přehled. Poradkyně byla příjemná, všechno měla připravené, ukazovala mi různé grafy a tabulky s minulými výnosy. Na papíře to vypadalo hodně přesvědčivě, skoro až moc. Když pak přišla s variantou, že bych mohla svoje úspory zhodnotit rychleji tím, že bych si na část investované částky vzala „výhodný“ úvěr, začalo se mi to uvnitř trochu příčit. Nedokázala jsem si ale úplně obhájit proč. Měla jsem spíš jen neurčitý pocit, že je to na mě moc složité. Místo abych se doptala, jsem měla strach, že budu vypadat hloupě. Nakonec jsem podepsala smlouvu, aniž bych ji celou do detailu prošla, a do té investice jsem dala prakticky všechny svoje úspory. K tomu se přidal nový úvěr, jehož podmínkám jsem v tu chvíli rozuměla jen napůl.
Od euforie k tomu, že se bojím otevřít aplikaci
První měsíce to vypadalo, že jsem udělala chytrý krok. Aplikaci s investicemi jsem si otevírala skoro denně. Když jsem tam viděla plus pár stovek nebo tisícovek, měla jsem pocit, že jsem „do toho konečně šla“ a že peníze nenechávám jen ležet. Splátka úvěru mě sice trochu tlačila, musela jsem víc přemýšlet nad běžnými výdaji, ale uklidňovala jsem se tím, že přece ty peníze někde na pozadí pracují a že se mi to jednou vrátí. Ten pocit jistoty se ale začal pomalu hroutit ve chvíli, kdy se v médiích začalo mluvit o propadech trhu. Zvědavě jsem otevřela aplikaci a místo zelených čísel tam najednou svítily červené hodnoty. Další dny jsem sledovala, jak ta částka klesá, a pokaždé, když jsem se přihlásila do internetového bankovnictví, mi bylo fyzicky špatně od žaludku.
Panika, prodej a okamžik, kdy to celé docvakne
Volala jsem pak poradkyni a snažila se zjistit, co mám dělat. Uklidňovala mě, že investice jsou běh na dlouhou trať a že mám vydržet, že kolísání je normální a že teď by bylo nejhorší peníze vybrat. Jenže mně se do toho motal ten úvěr. Představa, že dál splácím něco, co mi mizí před očima, mě paralyzovala. V práci jsem se přistihla, že jen koukám do monitoru a v hlavě si přepočítávám, o kolik jsem zas přišla. Večer jsem znovu kontrolovala stav investice a doufala, že se to nějak zázračně otočilo. Nepřestalo se to ale propadat, spíš naopak. Jedno odpoledne jsem se přihlásila a částka byla skoro o polovinu nižší, než co jsem tam původně vložila. V tu chvíli převládla panika. Bez dlouhého přemýšlení jsem zadala pokyn k prodeji, s pocitem, že musím zachránit aspoň něco, dokud je ještě co.
Dluh místo rezervy a dlouhé napravování jednoho rozhodnutí
Teprve když celá transakce proběhla a peníze dorazily na účet, došlo mi, co jsem vlastně udělala. Tím, že jsem v panice všechno prodala, jsem tu ztrátu uzavřela. Na účtu mi zůstala jen menší částka, která zbyla po propadu, a proti tomu stál úvěr v plné výši, jako by se nic nestalo. Když mi potom přišel podrobný rozpis, kolik let budu ještě splácet a kolik přeplatím na úrocích, úplně mě to položilo. Z rezervy, která mi měla dát pocit bezpečí, se stalo mínus, které mě bude provázet další roky. Přestala jsem o tom s kýmkoli mluvit. V práci jsem dělala, že se nic nestalo, a rodině jsem to radši ani pořádně nevysvětlovala. Styděla jsem se za sebe, že jsem se pustila do něčeho, čemu jsem pořádně nerozuměla, a nechala jsem si sáhnout i na peníze, které jsem teprve měla vydělat.
Postupně jsem zareagovala aspoň tím, že jsem začala mít mnohem přísnější režim. Psala jsem si každý výdaj, rušila vše, co nebylo nutné, a vzala jsem si pár přivýdělků, abych dluh snížila co nejrychleji. Nebylo to nic heroického, spíš takové dlouhé a únavné napravování jednoho rozhodnutí. Dneska zase spořím, ale úplně jinak o tom přemýšlím. Na jednoduchém spořicím účtu mám rezervu, na kterou si nechci nechat sáhnout ani já, ani nikdo jiný. Když něco nechápu, radši to přiznám, než abych jen přikyvovala. Z téhle zkušenosti jsem si odnesla hlavně to, že ta „jedna chyba“ nebyl samotný propad trhu. Bylo to to, že jsem mlčela ve chvíli, kdy jsem měla říct, že tomu nerozumím, a že jsem se nechala přesvědčit, abych riskovala i peníze, které jsem ještě ani neměla v ruce.
