Článek
Když to celé začalo, brala jsem to jako drobnost. Bydlíme v normálním paneláku na kraji města, nic zvláštního. Já na internetu trávím půl dne kvůli škole dětí, nákupům a mailům, manžel ho potřebuje k práci. Najednou nám skoro každý večer kolem deváté spadla Wi‑Fi. Poprvé jsme to přičetli náhodě, restartovali router, trochu si zanadávali na poskytovatele a šli spát. Jenže se to začalo opakovat. Ne denně, ale tak čtyřikrát, pětkrát do týdne. Vždycky večer, vždycky ve stejnou dobu. Po pár dnech už mě to přestalo bavit, byla jsem z toho nervózní a podrážděná, protože jsem v tu dobu často ještě něco dodělávala na počítači.
Když podpora nepomáhá a výpadky pokračují
První krok byl samozřejmě zavolat na technickou podporu. Tam mi ochotně zopakovali, že „z jejich strany je všechno v pořádku“, signál do domu prý jde bez problémů. Doporučili nám vyměnit router, že prý může být vadný. Koupili jsme nový, přenastavili ho, všechno zase běželo. A večer v devět byl internet zase pryč. Byla jsem z toho už hodně naštvaná. Začala jsem si všímat detailů, hlavně času. Postupně mi došlo, že to většinou padá ve chvíli, kdy na chodbě klapnou dveře a vrátí se soused přes chodbu z práce. Tehdy mi to přišlo spíš jako náhoda, jen jsem to tak napůl vtipem zmínila manželovi. Nic jsme z toho nevyvozovali, ale v hlavě mi to zůstalo.
Po několika týdnech telefonování s podporou a různých pokusů jsem už byla rozhodnutá, že to takhle dál nejde. Trvala jsem na tom, ať k nám pošlou technika osobně. Technik dorazil jednoho dne večer, krátce po osmé. Prošel kabeláž, všechno proměřil, signál v pořádku, nic zvláštního. Dohodli jsme se, že u nás zůstane do devíti, aby přímo viděl, co se děje v době, kdy nám to nejčastěji padá. Seděli jsme v kuchyni, on měl na stole notebook připojený k našemu routeru a sledoval jeho administraci. Já jsem mezitím dělala čaj a snažila se tvářit, že mě to nechává klidnou, ale ve skutečnosti jsem byla nervózní a zvědavá, co z toho bude.
Šok u monitoru: někdo nám vypíná Wi‑Fi
Když se blížila devátá, technik zpozorněl. Řekl, že bude teď chvíli jen sledovat obrazovku, ať na nic nesaháme. Přesně v devět se nám na všech zařízeních odpojil internet. On v tu samou chvíli ukázal na monitor a vysvětlil nám, že se změnilo nastavení routeru – jako kdyby někdo vypnul vysílání Wi‑Fi sítě. Dodal, že to nevypadá jako chyba zařízení, ale jako zásah z jiného zařízení v rámci naší sítě, někdo se zkrátka přihlašuje do administrace. Zeptal se, jestli máme změněné výchozí admin heslo. V tu chvíli jsem znejistěla, protože jsme to samozřejmě nikdy neudělali. A pak mi došlo ještě něco dalšího – že jsme sousedovi před časem sami dali heslo k naší Wi‑Fi, když mu nešel jeho internet. Tehdy to bylo „jen na večer“, ale očividně mu to heslo zůstalo.
Technik nám řekl přímo, že to celé vypadá na cizí zásah, a doporučil nám okamžitě změnit všechna hesla. Navrhl, ať si obrazovku s logem změn nastavení vyfotíme na mobil, a sám si to poznamenal do výpisu zakázky. Poslal nám číslo objednávky, abychom se na to mohli později odvolat, kdyby bylo potřeba něco řešit oficiálně. Jakmile odešel, sedli jsme si s manželem k routeru a nastavili nové, silné heslo, vypnuli jsme i vzdálený přístup. Ten večer už Wi‑Fi nespadla. Asi o půl hodiny později jsem ale přes zeď slyšela, jak soused nadává na internet a bouchá do stolu. V tu chvíli mi to bylo úplně jasné. Spojilo se mi to s jeho dřívějšími poznámkami typu, že jsme „pořád přilepení na mobilech“ a že „by nám někdo měl ten internet občas vypnout“.
Sousedovo přiznání a cesta na policii
Další den jsem chtěla mít jistotu. Řekla jsem si, že to zkusím přímo, bez okolků. Krátce po deváté večer jsem u něj zazvonila a schválně řekla: „Nám zase nejede Wi‑Fi, nemáte to taky pomalý?“ Otevřel mi viditelně rozhozený, v bytě měl rozsvíceno a na stole otevřený notebook. Všimla jsem si, že v prohlížeči má přihlašovací stránku k routeru s názvem naší Wi‑Fi, který jsem okamžitě poznala. Zeptala jsem se ho přímo, co dělá v nastavení našeho routeru. Začal se vymlouvat, že nám jen chtěl „večer trošku omezit signál, ať nejsme pořád online“, a že je to prý „pro dobro všech v baráku“. Mezi řečí přiznal, že si „občas půjčil náš internet“, když mu padal jeho, protože od nás měl ještě staré heslo. Byla jsem z toho úplně v šoku. Došlo mi, že tohle už není žádná sousedská legrace, ale vážný zásah do našeho soukromí.
S manželem jsme se domluvili, že se s ním nebudeme hádat po chodbě ani po něm křičet. Byla jsem zároveň naštvaná a bezradná, ale zároveň jsem cítila, že potřebujeme, aby to někdo řešil nestranně. Sepsali jsme si doma, co se přesně dělo: časy výpadků, návštěvu technika, změny nastavení. Vytiskli jsme fotky obrazovek z večerního měření a mail s číslem zakázky. Odpoledne jsme šli na policii na místní služebnu. Policista nás vyslechl, vzal si všechny podklady a řekl, že to předají k posouzení jako podezření na neoprávněný přístup do počítačového systému. Zároveň nám poradil, ať si zabezpečíme všechna zařízení, pravidelně měníme hesla a případné další incidenty hned hlásíme.
Cestou domů se mi trochu ulevilo. Měla jsem pocit, že jsme to nenechali být, že jsme si nenechali sahat do soukromí jen proto, že jde „jen o internet“. Zároveň jsem byla pořád zklamaná. Uvědomila jsem si, že mám strach z někoho, kdo bydlí za zdí, koho denně potkávám na chodbě. Kvůli obyčejné Wi‑Fi se změnil náš pocit bezpečí doma. Od té doby si dávám mnohem větší pozor na hesla, přístupy a na to, komu co dávám „jen na chvilku“. A pokaždé, když se večer kolem deváté ozve na chodbě klíč v zámku od sousedových dveří, stejně trochu zpozorním.
