Článek
Ráno jsem vyrazila z bytu o pár minut později, než jsem měla v plánu. Kávu jsem dopila skoro za chůze a k zastávce jsem pomalu běžela. Vůbec jsem neřešila, kam šlapu, jen jsem vnímala, že chodník je špinavý a místy vlhký. V hlavě jsem měla seznam úkolů na dnešek a představovala si první poradu. Jen jsem koutkem oka zkontrolovala, že už odněkud přijíždí tramvaj, a přidala do kroku. Když konečně zastavila, měla jsem radost, že jsem to vůbec stihla. Nastoupila jsem zadýchaná, s mobilem v ruce, a okolí jsem si ani pořádně neprohlížela.
Nečekaný prostor a zvláštní pohledy v tramvaji
Na ranní špičku bylo v tramvaji docela plno, ale ještě se dalo dýchat. Ve chvíli, kdy jsem vešla dovnitř, lidé přede mnou se sami od sebe rozestoupili. Udělalo se kolem mě víc prostoru, než jsem v tuhle hodinu zvyklá. Na vteřinu mě to příjemně překvapilo, skoro jsem měla pocit, že mám nějaké zvláštní štěstí. Postavila jsem se k tyči, zabrala si ten volnější prostor a v duchu se zaradovala, že si tentokrát nebudu muset půl cesty držet rovnováhu někomu na patách. Někde vzadu v hlavě se mi ozvalo, že je to trochu divné, ale hned jsem to potlačila, protože jsem byla myšlenkami úplně jinde.
Po rozjezdu jsem si začala všímat, že někteří lidé kolem mě se tváří kysele. Rychlé pohledy, odvrácení očí, jemné nakrčení nosu. Jedna mladá holka se na mě krátce podívala, trochu se ušklíbla a posunula se o krok dál. Hned jsem se začala cítit nesvá. Napadlo mě, jestli nevypadám nějak hrozně – že mám rozcuchané vlasy, rozmazanou řasenku, červený obličej po běhu. Automaticky jsem si upravila šálu, sáhla si na vlasy a snažila se je nějak uhladit. V duchu jsem si říkala, že příště prostě musím vstát dřív, abych nebyla už od rána takhle rozhozená.
Když si myslíš, že problém jsou ostatní
Na další zastávce přistoupilo víc lidí, ale místo aby se namačkali ke mně, zůstávali ode mě tak půl metru daleko. Ten volnější prostor kolem mě tam pořád byl a začal působit spíš podezřele než pohodlně. Jeden starší pán po chvíli významně pootevřel okno, zhluboka se nadechl a podíval se směrem ke mně. V tu chvíli jsem se skoro urazila. V hlavě jsem si začala skládat vlastní příběh: že si určitě myslí, že smrdím potem, že vypadám neupraveně, že lidi jsou dneska strašně povrchní. Trochu ve mně začalo narůstat naštvání. Říkala jsem si, jak mě štve, že mě někdo soudí, aniž by mě znal, a že to bude asi náročný den, když takhle začíná už cesta do práce.
Po chvíli jsem začala i já cítit nepříjemný zápach. Nejdřív jsem to přičítala tomu pootevřenému oknu, že to jde zvenku. Tramvaj jela kolem kontejnerů, tak mi to přišlo logické. Pak mě ale trklo, že ten zápach je nějak moc silný a drží se kolem mě. Opatrně jsem se rozhlédla. Nikdo v okolí nevypadal nijak zvláštně, jen pár lidí pohledem sklouzlo ke mně a pak dolů k mým nohám. Sklopila jsem oči, trochu nadzvedla špičku boty a na okraji podrážky jsem uviděla jasný hnědý flek. V tu chvíli mi došlo, že jsem cestou šlápla do psího exkrementu. Bylo mi horko do tváří a strašně trapně.
Trapný únik, čištění boty a malá lekce pro mě
V hlavě jsem měla během pár vteřin zmatek. Přemýšlela jsem, co mám dělat, jestli se tvářit, že se nic neděje, nebo se omluvit, nebo vystoupit. Do toho jsem cítila silný stud, protože mi začalo docházet, že ten volný prostor kolem mě nebyla žádná náhoda. Zkusila jsem botu nenápadně otřít o gumový okraj u dveří, jako bych si jen přemisťovala váhu z jedné nohy na druhou. Měla jsem pocit, že každý můj pohyb někdo sleduje, i když je dost možné, že většina lidí mě v tu chvíli vůbec neřešila. Jakmile tramvaj zastavila na nejbližší zastávce, bez dlouhého přemýšlení jsem vystoupila. Bylo to o jednu zastávku dřív, než normálně, ale mně to v tu chvíli připadalo jako jediné řešení. Venku ze mě trochu spadl stres a musela jsem se usmát sama sobě, jak rychle jsem si v hlavě udělala z ostatních lidi, kteří mě bezohledně soudí, a přitom problém jsem byla celou dobu já.
Kousek od zastávky byl trávník, tak jsem zamířila tam. Vzala jsem klacek, co ležel opodál, a začala podrážku boty co nejpečlivěji čistit. Dočistila jsem to kapesníky, které jsem našla v tašce, a všechno vyhodila do nejbližšího koše. Rozhodla jsem se, že zbytek cesty půjdu pěšky. Potřebovala jsem se trochu uklidnit a srovnat si to v hlavě. Cestou jsem přemýšlela, jak automaticky hledám chybu v ostatních – že jsou protivní, nevychovaní, odsuzující – místo abych se nejdřív podívala sama na sebe. V práci jsem to pak kolegyni odvyprávěla jako vtipnou historku, i když mi při tom pořád bylo trochu trapně. Zůstalo ve mně ale malé připomenutí dávat si víc pozor, kam šlapu, a zároveň nebrat všechno hned osobně.
