Článek
V sobotu odpoledne, pár dní před Vánoci, jsme měli u nás v bytě malé rodinné posedění. Dorazila Lenka se šestiletou Emou a Tomáš s devítiletým Adamem. Pavel naléval čaj a povídali jsme si o všem možném. Dáváme dárky dopředu, protože na Štědrý den je letos každý jinde. Těšila jsem se na radost dětí a zároveň jsem se snažila, aby byl klid a pohoda. Znám nás: umíme se rozohnit kvůli drobnostem, tak jsem si říkala, že to tentokrát nechám být a nebudu nic hrotit.
Když dárky nejsou fér, co teď?
Když se začalo rozbalovat, Adam vytáhl z papíru velkou stavebnici a k ní obálku s lístky na zápas. To domluvil Pavel, protože o tom spolu s Adamem často mluví. Vím, že z toho měl radost i on. Ema rozbalila tenký balíček s omalovánkami a pastelkami. Pavel je vzal podle tipů, které mu Lenka poslala na poslední chvíli. Adam vyjekl radostí a skákal kolem krabice. Ema slušně poděkovala a položila balíček na stůl. V tu chvíli mě u žaludku píchlo. Vypadalo to nefér. Měla jsem pocit, že si toho všímám jen já, ale věděla jsem, že to musím ohlídat. Nechtěla jsem, aby to kazilo celé odpoledne.
Využila jsem chvíli, kdy jsem šla pro cukroví, a vzala jsem si Pavla stranou do kuchyně. „Nepřijde ti, že jsou ty dárky hodně rozdílné?“ zeptala jsem se potichu. Pokrčil rameny. Řekl, že je Adam starší, že je baví stejné věci a že je prý pro Emu těžké něco vymyslet. Díval se na mě, jako by to byla prostě logika. V tu chvíli mi došlo, že to není náhoda. Je to jeho nastavení. Ne zlá vůle, spíš pohodlí a to, že se víc orientuje v tom, co baví Adama. Vrátila jsem se s tácem cukroví do obýváku a přemýšlela jsem o tom. Dneska to nechci řešit před dětmi. Ale něco s tím udělám hned.
Rychlá záplata a pravidla do budoucna
Sedla jsem si ke stolu, vytáhla tvrdý papír a rychle jsem ručně napsala jednoduchý poukaz: Den s babičkou. Program si vybereš sama. V šuplíku jsem našla malou obálku a strčila papír dovnitř. Podala jsem ho Emě a řekla jí, že je to jen pro nás dvě. Že můžeme jít, kam bude chtít, a že budeme mít celý den pro sebe. Ema se usmála, přitiskla se ke mně a chvilku mě nepouštěla. Ulevilo se mi. V místnosti bylo hned klidněji, i Adam se víc soustředil na stavebnici a ne na to, co kdo dostal. Řekla jsem si, že se k těm velkým rozdílům vrátím večer, až bude klid.
Po odjezdu dětí jsme si s Pavlem sedli v kuchyni. Když se zavřely dveře výtahu, bylo najednou ticho. Řekla jsem mu klidně, že mě to mrzí. Že to na Emu působí, jako by byla méně důležitá. Neútočila jsem, nechtěla jsem, aby se stáhl. „Příště si dejme stejný strop,“ navrhla jsem. „A dárky předem probereme s rodiči. Ať víme, co chystají oni, a ať je to vyvážené.“ Pavel chvíli brblal. Říkal, že to přece myslel dobře, že Adamovi ty lístky udělají radost. Nechala jsem ho domluvit a zopakovala, že o radost jde, ale i o pocit spravedlnosti. Po chvíli přikývl. Řekl, že je fér, aby to nevypadalo, že někoho zvýhodňuje, a že to takhle klidně nastavíme. Domluvili jsme se, že to napíšu do rodinné skupiny.
Ještě ten večer jsem po domluvě s Pavlem napsala do rodinné skupiny, že pro děti stanovíme stejný finanční strop a dárky budeme předem ladit s rodiči, ať se to nekříží. Pro dospělé jen drobnost nebo si vylosujeme jména, ať se nezahltíme. Napsala jsem, že mi jde o to, aby to bylo jednodušší a spravedlivé pro všechny. Lenka hned odpověděla, že jí to vyhovuje a že bude ráda za méně běhání. Tomáš napsal, že je mu to jedno, hlavně ať je pohoda. Ulevilo se mi. Do kalendáře jsem si nastavila připomínku na příští rok, ať to připomenu včas, ne tři dny předem. Byla jsem unavená, ale měla jsem pocit, že jsme něco ujasnili a že u nás doma všechno zase o něco líp funguje.
