Článek
Ráno jsem spěchala s balíkem do výdejny ještě před prací. Měla jsem vrácené zboží, štítek už nalepený, jen to rychle odevzdat, aby to neleželo doma. Na hodinkách jsem měla asi deset minut rezervu a v hlavě schůzku, na kterou nechci přijít pozdě. Ulice u obchodu byla jako vždycky zacpaná a nikde nebylo volné místo. Jen úzký pruh před bránou do dvora s oprýskanou tabulkou „Vjezd – zákaz stání“. Chvíli jsem váhala a řekla jsem si, že to bude doslova na minutu a nikomu to tam nepřekáží. Přišlo mi to jako rychlé řešení. Zastavila jsem těsně u obrubníku, srovnala kola, vypnula motor a sáhla po balíku. Věděla jsem, že to není v pořádku, ale spěch to přehlušil.
Zaklepání a okamžik, kdy mi to došlo
Ještě než jsem se stihla pohnout, někdo položil dlaň na dveře a zaklepal na okno. Lekla jsem se a automaticky jsem zamkla. Bylo to slyšet i přes hluk ulice. Venku stál muž v pracovní bundě, tvář unavená, spíš netrpělivý než naštvaný. Naznačil dlaní, ať popojedu. Chvíli jsem na něj jen koukala a snažila se pochopit, co přesně chce. Nekřičel, a tak jsem stáhla okénko aspoň na škvíru. „Můžete popojet?“ řekl klidně. Kývla jsem.
V tu chvíli jsem zvedla oči a v pravém zrcátku uviděla, že se brána za mnou začíná otevírat. Za ní čekala dodávka se zapnutými světly. Došlo mi to v jediné vteřině: stojím přesně ve vjezdu. Zrudla jsem, bylo mi trapně. Rychle jsem nastartovala, rozblikala výstražná světla, podívala se dozadu a chystala se couvnout, jenže za mnou mezitím zastavilo auto a nebylo kam couvnout. Byla jsem zablokovaná. Řidič za mnou jen pokrčil rameny. Znovu jsem se podívala dopředu, snažila se dýchat a přes rameno se gestem omluvit řidiči dodávky. Nic příjemného.
Když náhoda zkouší tvoji ohleduplnost
Muž u dveří mi pokynul dopředu ke křižovatce, kde bylo kousek místa u obrubníku. Šel přede mnou, postavil se do vozovky, zvedl dlaň a na chvíli zastavil auta od hlavní. Naznačil mi, ať na přechodu počkám na chodce. Dvě děti a paní s taškou prošly a já zůstala stát. Dýchala jsem mělce a soustředila se jen na jeho gesta. Popojela jsem, jak to šlo, a stáhla se k okraji, aby vznikl průjezd. Dodávka projela kolem. Řidič jen zakroutil hlavou, nic neřekl. Otevřela jsem okno víc a vyhrkla: „Omlouvám se.“ Nepodíval se na mě, pokračoval dál. Chápala jsem ho.
Jakmile byl dvůr prázdný, správce jen mávl rukou směrem k bráně. „Prosím, nestůjte tady. Máme výjezdy celý den,“ řekl klidně, jako by to říkal často. Přikývla jsem, omluvila se a požádala ho o chvilku, abych mohla popojet. Místo rychlého vyřízení jsem si přiznala, že to teď musím udělat správně. Objela jsem blok, projela dvě ulice a našla legální místo o kousek dál, v modré zóně s vyznačeným stáním pro krátké zastavení. Zabralo mi to pár minut navíc a bylo chladno, ale hned se mi ulevilo. Do výdejny jsem šla po chodníku s tím, že tohle je pořádek, který dává smysl. Vzala jsem si číslo, odevzdala balík a vydechla.
Cestou zpátky jsem toho muže u brány ještě jednou minula. Zvedla jsem ruku na pozdrav. Jen se usmál a ukázal na tabulku „Vjezd – zákaz stání“. Neřekl ani slovo a nebylo to třeba. Přesně jsem věděla, co mi tím chce připomenout. Mám tendenci omlouvat si „jen na minutku“, protože zrovna spěchám. Ten den jsem si všimla, že ta minutka není bez dopadu, bere někomu jinému čas a prostor. Od té doby už před bránu nestavím. Pár kroků navíc a dvě minuty zpoždění jsou menší zátěž než pocit, že někomu blokuju práci.
