Článek
Seděla jsem v kanceláři nad tabulkami a hlavou mi pořád běžely řeči o „nové struktuře“ a změnách, které se poslední týdny řešily na chodbách. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, co to bude znamenat, ale napětí tam bylo. V tom se mi na soukromém mobilu rozsvítilo číslo z centrály. Nevolali mi tam skoro nikdy, takže mě to zarazilo. První, co mě napadlo, bylo, že by to možná mohlo být konečně to povýšení, o kterém šéf jednou jen tak mimo řeč mluvil. Zvedala jsem to s podivnou směsí nervozity a naděje.
Schůzka, která měla vypadat slibně
Na druhém konci byl rovnou šéf. Jeho hlas mě utvrdil v tom, že se děje něco důležitého. Řekl mi, že by se se mnou rád ještě to odpoledne krátce sešel a „probral moji pozici do budoucna“. Zeptala jsem se, jestli je nějaký problém, a on rychle odvětil, že ne, že ať se nebojím. Působilo to lehce, skoro samozřejmě. Vzala jsem si to pro sebe jako signál, že jde o něco pozitivního, a už jsem v hlavě začala přemýšlet, co by asi tak mohlo být obsahem té schůzky.
O pauze na oběd jsem to samozřejmě nevydržela a hned jsem to řekla kolegyni. Věděla, že už delší dobu beru na sebe víc práce, než mám v popisu, a že jsem z toho často unavená. Nadhodila jsem, že to možná bude konečně povýšení, a ona mi hned řekla, že bych si ho dávno zasloužila. Její reakce mě ještě víc uklidnila a posílila moji představu, že to tak opravdu je. Cestou zpátky do kanceláře jsem si v hlavě začala počítat, co by pro nás doma znamenalo, kdybych měla třeba o pár tisíc víc. Jak by se nám líp dýchalo s hypotékou, co bychom si mohli dovolit. V duchu jsem se přistihla, že už s tou změnou skoro počítám.
Kdy se naděje začne lámat
Odpoledne jsem vešla do malé zasedačky, kde měla schůzka proběhnout. Překvapilo mě, že tam neseděl jen šéf, ale i paní z HR, kterou jinak skoro nepotkávám. V tu chvíli mi v hlavě probliklo, že to nemusí být tak dobrá zpráva, jak jsem si malovala, ale pořád jsem se snažila uklidňovat tím, že možná jen musí být formálně u všeho. Posadila jsem se a šéf začal takovým tím obecným úvodem o tom, jak je doba složitá, jak firma musí reagovat na situaci a přizpůsobovat se trhu. Jak pokračoval, cítila jsem, jak mi představa povýšení pomalu mizí z hlavy. Najednou mi bylo jasné, že tohle nebude rozhovor o vyšším platu.
Pak to řekl přímo. V rámci reorganizace se moje pozice ruší a moje agenda se přesune na jiná oddělení. Vysvětlil mi, že pro mě mají dvě možnosti: buď dostanu výpověď s odstupným, nebo můžu vzít dočasné místo na horších podmínkách, které ani nebylo v oboru, který dělám, a vůbec mě nelákalo. V hlavě se mi v tu chvíli všechno sevřelo. Měla jsem pocit, že se mi pod nohama něco ztratilo, ale navenek jsem se snažila působit co nejvíc klidně. Začala jsem se vyptávat na termíny, papíry a detaily, jen abych se udržela a nerozbrečela se přímo před nimi. V hlavě se mi mezitím rozjela úplně jiná tabulka – hypotéka, složenky, běžné výdaje, co to udělá s naším rozpočtem a jak to vysvětlím doma.
Když se pracovní den zlomí ve zcela jiný večer
Jakmile schůzka skončila, vyšla jsem na chodbu a automaticky zamířila na záchod. Zavřela jsem se do kabinky a konečně to ze mě spadlo. Potřebovala jsem pár minut, kdy na mě nikdo nemluví a nic po mně nechce. Když jsem se trochu uklidnila, vrátila jsem se ke stolu, sbalila si věci a zašla ještě za šéfem. Domluvili jsme se, že si vezmu zbytek dne volno, protože jsem stejně nebyla schopná se tvářit, že normálně funguju. Cestou tramvají domů jsem zavolala partnerovi. Řekla jsem mu, co se stalo, jaké jsou možnosti a čeho se bojím. Čekala jsem, že bude naštvaný, nebo že z něj ucítím paniku, ale spíš mě uklidňoval. Ujišťoval mě, že to nějak zvládneme, že to spolu přejdeme, a říkal, ať teď hlavně myslím na to, co můžu dělat dál. Úlevilo se mi, že na to nejsem sama.
Večer jsem seděla u notebooku a uvědomila si ten kontrast se svými ranními představami. Místo plánování, co udělám s vyšším platem, jsem procházela pracovní inzeráty a zapisovala si, kam bych mohla napsat hned další den. Udělala jsem si jednoduchý seznam: aktualizovat životopis, napsat pár lidem, o kterých vím, že mají přehled o trhu, podívat se na nabídky z okolních měst. Nebylo mi dobře, pořád ve mně byl strach a stud, že jsem „ta, co ji zrušili“, ale zároveň jsem cítila, že pokud něco neudělám hned, utopím se jen ve vlastních obavách. Tak jsem ten večer místo litování začala aspoň dělat první malé kroky, i když jsem vůbec netušila, kam mě nakonec dovedou.
