Článek
Po obědě stojím na chodbě před dceřinou třídou. Jsem tu asi o deset minut dřív. Potřebujeme stihnout zubaře, proto jsem se raději utrhla z práce o hodinu dřív. Dveře jsou pootevřené a z učebny je slyšet zvýšený hlas. Někdo řeší chybějící sešit. Přestanu ťukat do telefonu a čekám na vhodnou chvíli zaklepat. Pak zaslechnu slovo „lžeš“ a zarazí mě to. Nechci čekat na zvonění. Zaklepu hned.
Když slovo zabolí uprostřed hodiny
Otevřu a omluvím se za vyrušení. Řeknu, že si potřebuji vzít dceru o něco dřív k zubaři. Učitelka se zarazí, zpevní hlas a odpoví, že teď uprostřed hodiny řeší, že dcera neříká pravdu o sešitu. Řeknu, že jsem z chodby slyšela „lžeš“, a poprosím, aby tohle slovo nepoužívala. Třída ztichne. Dcera sklopí oči ke stolu a já cítím, jak se mi zrychlí tep. Vím, že jsem vstoupila do její hodiny a nejspíš nevhodně, ale to slovo mě rozhodilo. Zůstanu stát u dveří a snažím se mluvit klidně.
Učitelka vysvětlí, že dcera během pár minut řekla tři různé verze, kde ten sešit je: v lavici, doma, u kamarádky. Proto to vnímá jako nepravdu. Řeknu, že rozumím, ale že děti pod tlakem často mění odpověď a mlží, protože mají strach z následků. A že bych byla ráda, kdyby se to řešilo bez nálepek, zvlášť před třídou. Učitelka dodá, že to není první podobná situace a že musí dodržovat pravidla, jinak se jí to rozpadne. Obě mluvíme pevněji, než bych chtěla. Ona řekne: „Teď vedu hodinu,“ a já odpovím: „Chápu, ale jde o moje dítě.“ Cítím, že narážíme na hranici, kam až má kdo právo zajít.
Na chodbě dohoda, v šatně přiznání
Dojde mi, že to celé probíráme před dvaceti dětmi. Navrhnu, ať si to dořekneme na chodbě. V žákovské ukážu zapsanou omluvenku k zubaři; je tam od včerejška. Učitelka kývne a poprosí, ať příště dám vědět dopředu e‑mailem a přijdu o přestávce, ať nenarušuji výuku. Znovu opakuje, že když se verze mění, neví, čemu věřit, a působí to jako lež. Řeknu, že tomu rozumím, ale že prosím, aby před dětmi nezaznívalo „lžeš“. Stačí říct, že se výpovědi neshodují, nebo že se to ověří. Na chvíli je mezi námi napětí, pár kratších, ostřejších vět. Pak učitelka dceru z hodiny uvolní. Domluvíme se, že si napíšeme a případně se potkáme po vyučování. Je mi jasné, že ani moje reakce nebyla ideální, ale teď už to nevrátím.
Vrátíme se do třídy pro batoh. Dcera si ho bere rychle, dívá se do země. V šatně mezi skříňkami se ke mně nakloní a pošeptá, že sešit má doma pod postelí a že se bála poznámky a řešení před třídou. Řekne to potichu, skoro bez dechu. Snažím se ji uklidnit, že to spolu dohledáme a napíšeme omluvu, že se nic neděje, jen se to musí říct. Jsem pořád v napětí, ale nechci to na ni přenášet. Řeknu si, že teď to dál rozebírat nebudu. Potřebujeme být včas u zubaře a ona taky potřebuje chvíli klid.
Jak to vzít příště klidněji
Ohlédnu se ke třídě, kde učitelka pokračuje ve výuce, a jen krátce kývnu. Několik spolužáků se na nás podívá, někdo pozdraví. Nechci to hrotit, všichni mají ještě před sebou zbytek hodiny. V hlavě mi běží, jak jsme se do toho zamotaly. Dcera jde vedle mě a už se znovu ptá na zubaře, jestli to stihneme. Odpovím, že ano, a že sešit večer najdeme.
Venku se konečně nadechnu. Zamíříme na tramvaj. V hlavě si skládám, co příště udělám jinak. Dám vědět dřív, pohlídám přestávku, a když budu mít k výuce výhradu, zkusím ji říct klidněji a mimo děti. Zároveň si ale říkám, že při dceři stát nepřestanu. Ne proto, že by měla vždycky pravdu, ale protože potřebuje vědět, že jsem na její straně, i když jsme udělaly chybu. Tep se mi postupně vrací do normálu a k zubaři jdeme mlčky, obě si to přebíráme po svém. Není to žádné drama. Je to jen jeden den, jedna hodina a pár vět, které ukážou, co doma budeme dál trénovat.
