Článek
Když jsem do současné práce nastoupila, sedla jsem si do kanceláře ke kolegyni, která tam byla o pár let déle. Měly jsme podobnou náplň práce, jen ona už všechno „znala“ a já jsem se teprve rozkoukávala. Od začátku jsem ji brala jako někoho, kdo mi může poradit, a byla jsem za to vlastně ráda. Ona mi ukazovala systémy, postupy, vysvětlovala, jak co chodí. Jenže po nějaké době jsem si všimla, že moje úkoly nezačala jen kontrolovat, ale pomalu je brala tak trochu pod sebe. Přepisovala, co jsem připravila, posílala maily místo mě, aniž se mě zeptala. Já jsem to zpočátku vnímala jako pomoc a říkala si, že je asi normální, že se starší kolegyně víc zapojuje. Nechtěla jsem působit konfliktně, tak jsem nic neříkala.
Postupem času se to ale začalo posouvat. Najednou komentovala skoro všechno, co jsem dělala – od formulací v mailech, přes poznámky v tabulkách, až po to, jak mluvím s klienty. Často u toho mluvila tónem, jako kdyby byla můj nadřízený, i když formálně žádnou vedoucí roli nemá. Mně to začalo být nepříjemné, ale pořád jsem si to omlouvala. Uklidňovala jsem se tím, že jsem tam kratší dobu a že má prostě víc zkušeností. Namísto toho, abych si s ní o tom zkusila promluvit, začala jsem se jí spíš vyhýbat. Dělala jsem věci potichu, snažila se, aby si ničeho nevšimla, a raději jsem se na nic neptala, aby neměla další záminku mě „opravovat“.
Kdy se skryté napětí konečně provalilo
Napětí mezi námi se nakonec naplno ukázalo na jedné pravidelné poradě se šéfem, kde jsme prezentovali výsledky za poslední měsíc. Podklady jsem připravovala já, domluvili jsme se, že je na poradě představím. Kolegyně o tom věděla, seděla na té poradě taky, nic předem neřekla. Když jsem začala mluvit, nenechala mě ani dokončit první část. Přerušila mě a před šéfem začala vysvětlovat, co jsem podle ní udělala špatně a jak se to u nás „normálně dělá“. Mluvila o mých materiálech, jako kdyby na nich pracovala ona, a nebyl to zrovna jemný tón. Šéf se na mě podíval dost překvapeně, já jsem v tu chvíli úplně ztuhla. Najednou jsem si připadala trapně, neschopně, jako by všichni viděli, že jsem něco pokazila, i když jsem si předtím připadala docela jistě.
Po poradě jsem se cítila hrozně poníženě. Vrátila jsem se ke stolu, ale celé odpoledne jsem skoro nic neudělala. Seděla jsem u počítače, koukala do monitoru a v hlavě mi pořád běžela ta situace. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak neschopná, jak to mezi řádky vyznělo. Zároveň mi ale pořád dokola naskakovalo, že mi nejvíc vadilo to, jakým způsobem to udělala – před ostatními, bez jakéhokoliv varování, i když se mnou sedí každý den v jedné kanceláři. Doma jsem to pak večer vyprávěla partnerovi. On si to vyslechl a docela přímo se mě zeptal, proč si to nechávám líbit a proč jí to neřeknu. V tu chvíli mi došlo, že mě vlastně víc než nějaká chyba v práci bolí to, jak se ke mně dlouhodobě chová.
Rozhovor mezi čtyřma očima a první změna
Ráno cestou do práce jsem se rozhodla, že to zkusím změnit a promluvím si s ní mezi čtyřma očima. Nebylo mi z toho dobře, ale věděla jsem, že jestli to neudělám teď, už k tomu nenajdu odvahu. Řekla jsem jí, že chápu, že má víc zkušeností a že její rady můžou být užitečné, ale že mě předchozí den opravdu zasáhlo, jak o mně mluvila před šéfem. Ona to nejdřív shodila s tím, že jen chtěla pomoct a že jsem moc citlivá. Chvíli jsem zvažovala, jestli to zase nenechat být, ale nakonec jsem na tom trvala. Řekla jsem, že jsem ochotná se učit, ale že takhle se mnou mluvit nechci. Když viděla, že neuhnu, trochu znejistěla a ten rozhovor ukončila s tím, že to tedy příště zkusí jinak.
I když to nebyl žádný velký vítězný moment, cítila jsem obrovskou úlevu v tom, že jsem konečně něco udělala. Přestala jsem být jen pasivní součást situace, která mi vadí. Za pár dní si mě pak zavolal šéf a zeptal se, jak nám to v kanceláři funguje. Řekl, že si na té poslední poradě všiml napětí. Vysvětlila jsem mu stručně, co se u nás děje, bez toho, abych kolegyni nějak dramaticky líčila. Mluvila jsem hlavně o tom, jak máme rozdělené úkoly a jak to pak vypadá navenek. Dohodli jsme se, že se úkoly mezi nás budou rozdělovat jasněji a že prezentace výsledků budu mít na starost já, když je připravuju. Od té doby si kolegyně dává víc pozor. Pořád to není ideální vztah a občas si něco neodpustí, ale už se ke mně nechová tak, jako by si mohla dovolit úplně všechno. A mně to ukázalo, že když se ozvu, aspoň dávám druhým najevo, kde jsou moje hranice.
