Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, po práci, s čajem vedle notebooku a konečně jsem měla pocit, že se trochu uklidňuju po náročném týdnu. Bylo ticho, jen hučela lednice. S rodinou jsem nemluvila víc než dva roky, občas ke mně něco prosáklo přes vzdálené příbuzné, ale sama jsem kontakt nevyhledávala. Měla jsem v tom jasno, aspoň jsem si to myslela. Když mi začal zvonit mobil a na displeji se objevilo neznámé číslo, prvně jsem ho chtěla nechat být. Pak jsem si ale vzpomněla, že čekám i hovor kvůli práci, tak jsem to zvedla. Ozvalo se krátké ticho a pak úplně známý hlas: „Ahoj, tady máma.“ V tu chvíli se mi stáhl žaludek.
Když se staré dynamiky vrátí v jednom hovoru
Máma začala mluvit tónem, jako kdybychom si volaly minulý týden. Žádné „dlouho jsme spolu nemluvily“, žádné „mrzí mě, jak to je“. Prostě rovnou k věci. Řekla mi, že je děda v nemocnici a že by se podle ní „slušelo“, abych přijela. Hned k tomu přidala věty o tom, že jestli se s ním nerozloučím, „budu to mít na svědomí“, až umře. Seděla jsem s mobilem u ucha a měla pocit, že se mi zúžil celý svět jen na její hlas. Čekala jsem aspoň náznak, že ví, proč jsem tenkrát kontakt utnula, nebo že to nějak vnímá. Místo toho jsem dostala jen úkol. Zkusila jsem klidně říct, že pro mě není tak jednoduché jen tak přijet a že jsme se o tom, proč jsem odešla, nikdy pořádně nebavili.
V tu chvíli se to celé zvrtlo do přesně známého scénáře. Jakmile jsem zmínila, že jsem ten kontakt přerušila z nějakého důvodu, máma přešla do stejné polohy jako vždycky. Že prý všechno přeháním, že si vymýšlím, že žádná rodina není dokonalá a že jsem jediná, kdo dělá problémy. Slyšela jsem tyhle věty už tolikrát, ale stejně mě bodly. Najednou jsem zase cítila ten starý tlak v žaludku, který jsem měla jako puberťačka, když jsem se snažila doma něco vysvětlit a věděla jsem, že to stejně nemá šanci projít. Uvědomila jsem si, že s ní mluvím hrozně opatrně, každé slovo si v hlavě překládám do „bezpečnější“ verze, jen abych náhodou něco neřekla „špatně“ a ona nezačala ještě víc útočit.
Když se minulost odmítá uznat
Zkusila jsem jí dát jeden konkrétní příklad. Nešla jsem do detailů, jen jsem připomněla situaci, kdy mě před ostatními shodila a udělala ze mě terč. Chtěla jsem jen ukázat, že tohle je pro mě ten problém, ne že jsem si něco vycucala z prstu. Ona to smetla jednou větou. Že si to pamatuju špatně, že to byl jen vtip a že bych za to měla být ráda, protože mě aspoň někdo „srovnal“. V tu chvíli se mi v hlavě rozjela celá série podobných momentů, kdy jsem byla ta přecitlivělá, ta, co si vše bere moc k srdci, ta problémová. Najednou jsem necítila ani tak vztek, spíš mi bylo strašně smutno. Po těch letech beze slov, po všem, co se stalo, je to pořád úplně stejné. Jako by ten můj odchod nic neznamenal, jen další důkaz, že jsem „divná“.
Pak máma přitvrdila. Začala mluvit o tom, jak kvůli mně babička pláče, jak se za mě všichni stydí a že jsem rodinu zradila. V každé větě byl tlak, výčitka a snaha mě dotlačit tam, kam chce ona. Slyšela jsem v tom přesně ten typ nátlaku, kvůli kterému jsem tehdy odešla. Jen jiná situace, jiná záminka. Najednou mi v hlavě docvaklo, že tenhle telefonát je vlastně taková zhuštěná ukázka všeho, co se nezměnilo. Seděla jsem v té kuchyni, mobil u ucha a v jednu chvíli mi došlo, že jestli teď ustoupím a přistoupím na její hru, vrátím se jen do starých kolejí. A že bych tentokrát zradila hlavně sama sebe.
Okamžik, kdy se člověk rozhodne zůstat na své straně
Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu zklidnila, a řekla jí, že ten hovor ukončím, protože se necítím dobře a nechci, aby se o mně mluvilo tímhle způsobem. Nebylo to odseknutí, spíš taková věta, kterou jsem si musela poskládat, aby vůbec vyšla z pusy. Dodala jsem ještě, že kdyby někdy opravdu chtěli mluvit o minulosti a nejen po mně něco chtít, jsem otevřená, ale potřebuju respekt. V tu chvíli na druhé straně vybuchla. Slyšela jsem, jak na mě křičí, že jsem hysterka, že jí kazím život a že to jednou budu litovat. Tentokrát jsem ale v sobě našla trochu klidu. Jen jsem zopakovala, že teď končím, rozloučila se a položila. A pak bylo najednou ticho.
Jakmile jsem hovor ukončila, rozklepaly se mi ruce tak, že jsem ten mobil skoro neudržela. Chvíli jsem jen seděla na židli, koukala do stolu a brečela. Nebyl to jeden konkrétní důvod, spíš jako by se ve mně sečetlo napětí z celého toho hovoru a všech vzpomínek kolem. Když jsem se trochu nadechla, vzala jsem telefon znovu do ruky, to číslo zablokovala a tím si symbolicky zavřela další dveře. Pak jsem napsala krátkou zprávu kamarádce, jen jednu větu, že mi volala máma a že jsem to potřebovala aspoň někomu říct. Odpověď jsem si nechala na později, jen vědomí, že to ví někdo další, mi trochu ulevilo.
Bolest, úleva a potvrzení vlastního rozhodnutí
Za chvíli jsem se zvedla, oblékla si bundu a šla se projít kolem baráku. Potřebovala jsem se pohnout, aby mi z hlavy zmizel ten naléhavý tón jejího hlasu. Při chůzi jsem si přehrávala jednotlivé věty, co řekla ona a co jsem řekla já. Necítila jsem se dobře, bylo mi těžko a zároveň jsem v sobě cítila zvláštní úlevu. Tentokrát jsem se nepřemluvila k něčemu, co je proti mně, jen proto, abych měla doma klid. Neutekla jsem od toho hovoru v půlce se slovy „promiň, máš pravdu“. Pro sebe jsem si tím večerem potvrdila, že ten odstup od rodiny není rozmar ani truc, ale způsob, jak se chránit. A i když mě to bolí, vím, proč u toho rozhodnutí zůstávám.
