Článek
Když jsme se s přítelkyní stěhovali z malého podnájmu do trochu většího bytu, došlo nám, že nám chybí pořádný gauč. Na tom starém se sotva dalo sedět a já měl pocit, že teď bychom si mohli dovolit něco „normálního“. Nový gauč mi ale připadal zbytečně drahý, takže jsem večer seděl u notebooku a projížděl Bazoš. Filtr podle vzdálenosti, trochu vybírání podle barvy a tvaru, ale hlavně podle ceny. Narazil jsem na tmavě šedý rozkládací gauč, který na fotkách vypadal skoro jako nový. Cena rozumná, lokalita kousek za městem. Napsal jsem prodávajícímu, vyměnili jsme si pár zpráv, působil normálně, žádné podezřelé řeči. Domluvili jsme se na sobotní dopoledne, že si gauč odvezu.
Když bazarový gauč začne vyprávět
V sobotu jsem si půjčil od kolegy z práce dodávku a jel na adresu, kterou mi poslal. Otevřel mi unavený chlapík, o něco starší než já. Za ním byt napůl prázdný, všude krabice, rozházené věci, prostě ta fáze stěhování, kdy už je člověk hlavou jinde. Nechtěl jsem se moc ptát, jen prohodil, že se stěhuje, a ukázal na gauč. Pomohl mi ho rozebrat na dva velké kusy a společně jsme ho snesli dolů. Mezi řečí řekl, že „se na něm odsedělo svoje“ a že je rád, že ještě někomu poslouží. Zaplatil jsem mu v hotovosti, podali jsme si ruce a já měl docela dobrý pocit, že jsem sehnal slušný gauč za třetinu ceny nového.
Doma se ukázalo, že naše představa, jak to ve dvou vyneseme do pátého patra bez výtahu, byla dost optimistická. I ve dvou kusech to bylo těžké, přítelkyně funěla a já jsem cítil, jak mi kloužou ruce. Po dvou patrech jsme to vzdali, složili gauč na zemi a já jsem navrhl, že ho radši ještě víc rozeberu. Když už byl rozdělený na menší části, rovnou jsem vytáhl vysavač a chtěl ho pořádně vyčistit. Z cizích věcí mám vždycky trochu pocit odstupu, potřebuju si je nějak „převzít“. Zvedl jsem jeden z polštářů, odmontoval bočnici a na zem mi vypadl pomačkaný dětský výkres s nápisem „pro tátu“. Na něm něco mezi autem a domem, těžko říct. Přítelkyně se uchechtla, že je aspoň vidět, že to byl rodinný gauč, a hned ho chtěla hodit do koše. Mně se ale nechtělo ten papír jen tak zmuchlat a vyhodit, tak jsem ho odložil na komodu.
Účtenka, fotka a prsten v polštáři
Jak jsem pokračoval v rozebírání a vysávání všech možných škvír, začaly se objevovat další věci. Pod matrací byla stará účtenka z nějakého psychologického centra. Rukou tam bylo dopsané „manželská poradna“. Mezi lamelami byla zastrčená malá fotka usměvavé ženy s klukem u vody, nejspíš na dovolené. V tu chvíli mi došlo, že to není jen anonymní kus nábytku. Představoval jsem si, jak na tomhle gauči někdo usínal u televize, někdo se tam hádal a pak se možná i usmiřoval. Všechny ty věci mi dohromady ukazovaly, jak ta rodina asi fungovala. Přítelkyně mi říkala, ať to neprožívám, že se lidi rozcházejí a stěhují pořád, ale nějak mě to zasáhlo víc, než bych čekal. Najednou jsem o předchozích majitelích věděl víc, než jsem původně chtěl, a přitom jsem jen rozebíral gauč.
Když jsem odšroubovával poslední kovovou lištu, jen abych se ujistil, že tam nejsou další drobky, mezi prkny se něco zalesklo. Vytáhl jsem malý zlatý snubní prsten, trochu poškrábaný, ale jinak v pořádku. Držel jsem ho v ruce a nevěděl, co si o tom mám myslet. Jestli ho tam někdo schoval, nebo prostě zapadl při nějakém balení věcí. V hlavě mi běžely různé scénáře, ani jsem se o to nesnažil. Přítelkyně napůl v legraci navrhla, že by se dal prodat do zastavárny, ale hned sama řekla, že by jí to nebylo příjemné. Seděli jsme chvilku uprostřed rozebraného gauče a řešili, jestli mám tomu chlapovi z inzerátu volat, nebo jestli si na ten prsten už nejspíš ani nevzpomene.
Telefonát, který změnil obyčejný nákup
Nakonec jsem se odpoledne odhodlal. Našel jsem jeho číslo v historii hovorů a zavolal. Měl jsem trochu trapný pocit, že mu vlastně říkám, jak detailně jsem ten gauč rozebral. Představil jsem se, řekl, že jsem od něj koupil gauč. Hned si mě spojil a první, na co se zeptal, bylo, jestli je všechno v pořádku, jako by čekal, že si budu stěžovat. Řekl jsem mu o prstenu. Na druhém konci bylo pár vteřin ticho. Pak řekl, že to nejspíš bude prsten jeho bývalé ženy. Hledali ho, když se rozcházeli a ona si stěhovala věci, a on si prý myslel, že ho prostě někde vyhodila. Nabídl jsem, že mu ho pošlu poštou, nebo mu ho přivezu. Přijal to s tichou vděčností, bez velkých řečí. Poznamenal, že je zvláštní, jak se některé věci vracejí.
Večer jsme s přítelkyní seděli na „novém“ gauči, pustili si film a najednou jsme se o těch cizích lidech začali bavit, jako bychom je znali. O tom, jak asi vypadal jejich běžný den, co se muselo stát, že skončili v manželské poradně a nakonec každý jinde. Přirozeně jsme se od toho dostali k našim bývalým vztahům a k tomu, jak snadno se dá dojít do stavu, kdy sice lidi sdílejí gauč, ale už spolu moc nemluví. Uvědomil jsem si, že ten gauč je spojený s jedním nevydařeným vztahem a teď stojí uprostřed toho našeho, který je zatím dobrý, ale není samozřejmý. Od té doby ten kus nábytku beru trochu jinak. Nejen jako výhodnou koupi z Bazoše, ale i jako připomínku, že věci v sobě někdy nesou cizí příběhy a že ten svůj bych neměl brát jako něco, co se děje samo od sebe.
