Článek
Došlo mi to úplně obyčejně – ráno, když jsme se chystali do školky. Syn si oblékl zimní bundu z loňska a mně bylo jasné, že mu rukávy sahají sotva k zápěstí. Bylo pár dní do výplaty, takže představa, že teď půjdu kupovat úplně novou bundu, mě moc netěšila. Večer jsem si sedla k notebooku, otevřela dětský bazar a začala projíždět nabídky. Nechtěla jsem nic extra, jen slušnou bundu, kterou jednu zimu unosí a zase z ní vyroste. Po chvíli jsem narazila na modrou, v jeho velikosti, s několika fotkami. Vypadala opravdu zachovale. Napsala jsem prodávající, během chvilky mi odpověděla a domluvily jsme se, že si bundu předáme druhý den odpoledne na tramvajové zastávce, kterou mám cestou z práce.
Bunda mění majitele a skrývá tajemství
Další den jsem z tramvaje vystupovala v lehkém stresu, protože jsem už byla v časovém skluzu. U lavičky stála mladá maminka s kočárkem a hned, jak mě uviděla, mávla taškou s bundou. Působila mile, vyměnily jsme si pár vět o tom, jak děti ze všeho během jedné sezóny vyrostou, a já jí podala předem nachystané bankovky. Vytáhla jsem bundu z tašky, přičichla k ní – voněla po aviváži a na první pohled byla opravdu jako nová. Jen jsem letmo přejela očima švy a zip, nic zvláštního jsem si nevšimla. Spěchala jsem do školky, takže jsem ji doma jen pověsila na věšák s tím, že si ji pořádně prohlédnu někdy večer. Samozřejmě jsem se k tomu přes týden už nedostala.
Několik dní nato jsme ráno zase klasicky spěchali. Syn se motal po chodbě v ponožkách, já ho pobízela, ať si konečně obuje boty. Napadlo mě, že je ideální chvíle mu dát tu novou bundu z bazaru, ať ji hned unosí. Pomohla jsem mu do rukávů, zapnula zip až ke krku. On si automaticky strčil ruce do kapes, jak to dělá vždycky, když je oblečený a připravený vyrazit. Najednou vytáhl z kapsy složený papírek. „Mami, přečti mi to,“ podal mi ho. Napadlo mě, že na to teď vůbec není čas, že musíme vyrazit, abychom nepřišli pozdě. Už jsem ho chtěla položit na botník s tím, že se na něj podívám večer, ale pak jsem si řekla, že to zabere chvilku. Papírek jsem rozložila.
Jeden vzkaz, který otevřel všechny emoce
Začala jsem číst nahlas: „Milý Matyášku, až ti bude ve školce smutno, sáhni si do kapsy a vzpomeň si, že na tebe myslím a čekám na tebe doma. Máma.“ Pod tím bylo malé nakreslené srdíčko a smajlík, trochu rozmazaný, jako by ho někdo rychle obtáhl a dal bundu hned pryč. Zůstala jsem stát uprostřed chodby s tím papírkem v ruce a začala jsem si představovat, jaký byl původní malý majitel bundy – chlapeček, který začínal chodit do školky, bál se tam a jeho máma mu napsala vzkaz, aby to zvládl. Hned jsem si vybavila, jak to bylo loni se synem. Jak jsme stáli u šatny, on se mě držel za nohavici, brečel a já se snažila tvářit klidně, i když jsem byla sama nervózní.
Najednou jsem měla v očích slzy. Stáli jsme mezi botami, taškami, všude kolem ranní chaos, a mně začaly téct slzy po tvářích. Syn na mě zíral, úplně vylekaný: „Mami, já nechci do školky? Nebreč.“ Rychle jsem ho objala a snažila se mu vysvětlit, že nebrečím kvůli němu, ale kvůli tomu dopisu. Řekla jsem mu, že tu bundu měl před ním jiný chlapeček, asi Matyášek, a jeho máma mu napsala vzkaz, aby se nebál, když mu bude ve školce smutno. A že úplně stejně na něj myslím i já, když je ve školce on. Viděla jsem, jak ho to uklidnilo, a možná i trochu potěšilo. Papírek jsem opatrně složila a strčila do kapsy u kabelky. Cítila jsem, že ho nechci jen tak hodit do koše.
Jak obyčejná bunda spojila dvě mámy
Celý den jsem na ten vzkaz myslela. Vybavovala jsem si ten úhledný rukopis, srdíčko i to oslovení „Milý Matyášku“. Večer, když syn usnul, jsem si otevřela aplikaci s bazarem a našla naši starší konverzaci. Napsala jsem té mamince zprávu. Poděkovala jsem jí za bundu a opatrně jsem zmínila, že jsme v kapse našli krásný vzkaz pro Matyáška a že mě dojal, protože jsem to měla se synem podobně. Chvíli jsem váhala, jestli to není moc osobní, ale pak jsem to prostě odeslala.
Ještě ten večer mi odpověděla. Napsala, že na ten papírek úplně zapomněla a že je vlastně ráda, že skončil u nás. Připsala, že jí to připomnělo dobu, kdy byl její kluk malý a jak těžké pro něj byly první týdny ve školce. Chvíli jsme si psaly o dětech, o tom, jak rychle rostou a jak si člověk myslí, že některé chvíle nikdy neskončí, a přitom za rok je všechno jinak. Když jsem pak zavřela mobil, uvědomila jsem si, jak zvláštní je, že obyčejná bunda z druhé ruky na chvíli spojila dvě úplně cizí mámy, které se jen potkaly na zastávce. Schovala jsem si ten papírek do šuplíku. A mám v hlavě, že až i tahle bunda jednou bude synovi malá a pošlu ji dál, možná do její kapsy schovám svůj vlastní vzkaz pro další dítě.
