Článek
Týden po dražbě jsem si u dražebníka převzala klíče a odpoledne po práci jela na okraj města byt poprvé otevřít. Chtěla jsem zjistit stav, udělat pár fotek a rozmyslet drobnou rekonstrukci na víkend. Čekala jsem špínu a starý nábytek, ale že byt bude prázdný. Měla jsem lehkou trému i natěšení, byla to moje první koupě v dražbě. V hlavě jsem si dělala seznam, co vezmu s sebou a kde začnu. Když jsem strčila klíč do zámku, říkala jsem si, že teď už to bude jen logistika.
Za dveřmi cizí chlap a žádná smlouva
Jakmile jsem odemkla, byl cítit cigaretový kouř a z obýváku se ozývala televize. U stolu seděl cizí chlap a vylekaně řekl, že tady bydlí a že má všechno zaplacené. Zůstala jsem stát ve dveřích. Řekla jsem klidně, že jsem nová majitelka, a ukázala mu v telefonu usnesení o příklepu a výpis z katastru, aby věděl, že nejsem náhodná cizí ženská. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Uvědomila jsem si, že tahle situace patří k téhle koupi. Požádala jsem ho, ať si sedneme, a poprosila ho, aby mi vysvětlil, jak tady skončil.
Řekl, že si byt pronajal na dobré slovo od původního majitele a platí mu hotově. Žádnou smlouvu nemá. Zeptala jsem se, jestli má aspoň něco, co by to dokládalo. Ukázal mi pár starých SMS, kde si psali o nájmu a termínech. Zavolala jsem dražebníkovi, jestli o něčem ví a co s tím. Ujistil mě, že k bytu není evidovaná žádná nájemní smlouva a fyzické vyklizení je na mně. Dodal, že žaloba na vyklizení může trvat měsíce až rok. Policii jsem do toho nechtěla hned tahat, jednak kvůli času, jednak proto, že by to stejně posoudila jako občanskoprávní spor. Seděli jsme naproti sobě a bylo mi jasné, že tady rychlé řešení na sílu nedává smysl.
Dohoda, odstupné a jasná pravidla bez emocí
Řekla jsem mu na rovinu, že byt potřebuji vyklidit a chápu, že on potřebuje čas a jistotu. Nabídla jsem, že mu pomůžu s hledáním pokoje a dám mu malé odstupné na stěhování, pokud se do deseti dnů vystěhuje. Viděla jsem, že se trochu uklidnil. Řekl, že souhlasí, ale chce to mít na papíře. Vytáhla jsem blok a sepsali jsme jednoduchou dohodu o vyklizení s termínem, částkou příspěvku a výší zálohy. Uvedli jsme obě jména a kontakty, opsala jsem si číslo jeho občanky. Dohodu jsme oba podepsali a já mu nechala pár krabic na balení. Bylo to civilní a srozumitelné, přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovali.
Další dny jsme byli v kontaktu. Posílal mi fotky, jak balí a odváží věci ke kamarádovi. Napsal, že našel volný pokoj a že to stihne. Zastavila jsem se jen nakrátko, když potřeboval další krabice a pytle. Drželi jsme se faktů a termínů, žádné velké řeči. V domluvený pátek jsme naložili poslední věci do dodávky, kterou si zařídil sám. Na místě jsme sepsali jednoduché předávací potvrzení o převzetí klíčů a o datu uvolnění bytu. Vyměnila jsem mu zbytek peněz za klíče. Podali jsme si ruku. Ještě ten den jsem nechala vyměnit vložku zámku, aby bylo vše uzavřené a měla jsem klid.
Když bylo v bytě konečně ticho, prošla jsem ho sama. Nafotila jsem stav, zapsala a vyfotila stavy měřáků, otevřela okna dokořán. Úleva byla obrovská. Zároveň mi došlo, že „levná“ dražba má svoje skryté náklady. Nejsou to jen peníze, ale i čas a nervy. Bylo to pár tisíc navíc za příspěvek a práce kolem, které jsem si do tabulky předem nenapsala. Jsem ráda, že jsme to vyřešili po dobrém a bez zbytečných scén. Příště si u dražby obsazenost ověřím i mimo papíry – zeptám se sousedů, pročtu pečlivě vyhlášku – a přijedu s jasným plánem, předtištěnou dohodou a malou zálohou na případný příspěvek. Ušetří mi to improvizaci i stres.
