Článek
Dům na kraji vesnice jsem koupila po starém pánovi. Bylo v něm čisto a uklizeno, ale podlaha vrzala a odspodu táhl chlad. Nechtěla jsem to jen přejít s tím, že se uvidí. Na sobotu jsem si naplánovala, že pár míst rozeberu a podívám se na trámy. Vzala jsem páčidlo, šroubovák a rukavice, odlepila staré lino, které mě už při prohlídce štvalo, a postupovala jsem postupně. Než sem přestěhuju věci, chtěla jsem vědět, do čeho jdu. Uklidňovala mě i představa, že když něco najdu včas, bude oprava jednodušší.
Pod prknem tajná schránka z války
Hned u okna jedno prkno podezřele pružilo. Když jsem ho páčidlem nadzvedla, objevila se dutina a v ní plechová schránka obalená zažloutlými novinami. První myšlenka byla, že v ní budou hřebíky, šroubky, možná nějaké staré účty. Prostě krabička do dílny, kterou si někdo kdysi schoval. Zvědavost ale vyhrála. V rukavicích jsem opatrně šroubovákem nadzvedla víko a připravila se na to, že uvnitř bude nepořádek.
Ze schránky byla cítit typická vůně starého papíru a inkoustu. Uvnitř ležely svázané dopisy datované květnem 1945, pár malých fotografií, přídělové lístky a drobný prstýnek. Na malé kartičce bylo napsáno, že to má zůstat schované, dokud nebude klid. Došlo mi, že to někdo ukryl záměrně, asi v náročné době a s dobrým důvodem. Nechtěla jsem do toho víc zasahovat. Věci jsem vrátila přesně, jak byly, schránku znovu zavřela a jen jsem si všechno pečlivě nafotila, abych měla záznam.
Rodinná stopa a rychlé setkání v domě
Bylo mi jasné, že o tom nemám rozhodovat sama. Zašla jsem za starší sousedkou přes ulici, kterou jsem potkala pár dní po nastěhování, když jsem měla v ruce klíče. Zná dům dlouho a vyprávěla, že starý pán byl spíš tichý a o válce nemluvil. Řekla, že když dům vyklízeli se synovcem, domluvili se, že kdyby se našly osobní věci, máme se ozvat. Měla na něj číslo a bez okolků mi ho napsala. Ještě se zeptala, jak se mi tu zatím žije, a popřála mi, ať to dobře dopadne.
Zavolala jsem mu ještě ten den. Řekla jsem, co jsem našla, a poslala pár fotek. Byl překvapený, chvíli hledal slova a hned navrhl, že se druhý den zastaví, že se na to chce podívat osobně. Souhlasila jsem. Přišlo mi fér, aby o tom rozhodla rodina. Když přijel, pro jistotu mi nejdřív ukázal občanku, asi aby bylo jasno, že je opravdu tím, za koho se představuje. Sedli jsme si na zem v obýváku ke schránce a otevřeli ji spolu.
Předání pokladu a návrat klidu do domu
Poznal strýcovo písmo. Řekl, že to budou nejspíš dopisy z konce války, které si strýc schoval, a že prstýnek patřil jejich babičce. Viděla jsem, že ho to vzalo. Poděkoval, že jsem to nezamlčela a že jsem volala hned. Dohodli jsme se, že si odnese originály. Já si nechám fotky, které už mám, a s jeho souhlasem si můžu případně později naskenovat další, pokud mě bude zajímat historie domu. Pro pořádek jsme si e-mailem poslali krátké potvrzení o předání s tím, co se našlo a v jakém stavu. Chtěla jsem, aby bylo vše jasné, bez nedorozumění.
Než jsem položila nová prkna, napsala jsem krátký vzkaz o nálezu a přidala datum. Schránku jsem zavřela a po domluvě se synovcem vrátila na původní místo. Brala jsem to jako gesto respektu k historii domu. Když jsem pak po nové podlaze chodila, nepřipadala mi už tak cizí. Věděla jsem, že tady někdo žil svůj život, měl své starosti a radosti, a ten dům mi byl o něco bližší. A cítila jsem se v něm o něco lépe.
