Článek
Začátek září pro mě znamenal návrat do kanceláře a první chladná rána, kdy jsem víc přemýšlela, co si vzít na sebe, než o čemkoli jiném. Na jaře jsem se rozešla a přes léto jsem si prostě chtěla nějak oddechnout. Jednou jsem se u přehrady seznámila s klukem, říkal si Mára. Nepadla příjmení, čísla ani sliby. Pár hodin jsme si povídali, bylo to lehké a příjemné, nic složitého. Nakonec jsme spolu spali a já si to v hlavě uložila jako jednu uzavřenou věc. Chtěla jsem to mít jako hezkou, jednorázovou vzpomínku a jít dál bez toho, abych z toho dělala něco víc.
Nový kurz, stará tvář: šok hned první den
Na podzim na mě dolehlo vyčerpání, takové to obyčejné, po dovolených a změně rytmu. Chtěla jsem něco, co mi dá řád, ale nebude to o výkonu. Kamarádka mě nalákala na večerní italštinu v kulturním domě za rohem. Sedělo mi to časově i pocitově, úterky se mi hodily kvůli práci. Přihlásila jsem se a na první hodinu přišla o deset minut dřív. Byla jsem nervózní a zároveň zvědavá. Sedla jsem si ke stolu u okna, rozložila blok, tužku a čekala. Říkala jsem si, že to dělám pro sebe, ne proto, abych měla další položku do životopisu.
Do třídy vešel lektor a na vteřinu jsem se zarazila. Byl to on. Poznala jsem ho podle očí a hlasu, i když se tady představil jako Marek a působil mnohem formálněji. Zůstala jsem sedět, protože vstát a odejít by mi přišlo ještě trapnější. Hodina začala a najednou mě zajímalo všechno, jen ne italština. On se choval korektně, nic nenaznačoval, spíš se vyhýbal mému pohledu. Držel si ode mě odstup a tím mi paradoxně pomohl. Snažila jsem se soustředit, ale v hlavě jsem si jen opakovala: dobrý, vydrž tu devadesát minut a pak to nějak vyřešíš. Třída byla plná, nebyla jsem tolik na očích.
Dohoda na chodbě a rychlý únik stranou
V přestávce se ke mně tiše naklonil a zeptal se, jestli si můžeme na chodbě na chvíli promluvit. Vyšli jsme ven a on řekl, že venku mu říkají Mára a tady je vedený jako Marek. Nečekal, že se potkáme takhle, jako lektor a studentka. Nabídl, že domluví převedení do jiného termínu, a omluvil se za nepříjemnost. Nic víc, žádné narážky, žádné rozpitvávání léta. Byla to věcnost, která mi sedla. Řekla jsem, že mi vyhovuje čtvrtek, pokud by to šlo. Přikývl, že to půjde, že napíše do kanceláře a já mám pak jen zajít na recepci. Ulevilo se mi, protože jsem měla plán a nebyla jsem v tom sama.
Hned po hodině jsem zamířila na recepci a vysvětlila, že bych ráda přešla do čtvrteční skupiny z osobních důvodů. Paní byla evidentně zvyklá řešit přesuny, pár kliknutí a bylo to. Přijdu jen o jednu lekci, zbytek běží dál. Po cestě domů jsem napsala kamarádce, že jsem změnila termín, a detaily jsem si nechala pro sebe. Motiv byl jednoduchý: mít klid v hlavě. Nechtěla jsem se učit s člověkem, se kterým mám letní historii, i když se choval profesionálně. Potřebovala jsem oddělit role a nastavit si to tak, aby mi v tom bylo dobře.
Na první čtvrteční hodině jsem konečně seděla a řešila nepravidelná slovesa místo toho, abych se červenala. Učitelka byla jiná, atmosféra jiná a mně to vyhovovalo. Večer mi přišel potvrzovací e‑mail z kanceláře kulturního domu o změně termínu. Na konci byla krátká věta od Marka: poděkování a přání, ať mě italština baví. Odpověděla jsem stejně neutrálně. V tu chvíli mi došlo, s kým jsem vlastně v létě spala: s lektorem z našeho kulturního domu. Prostě normální chlap, co v týdnu učí italštinu a o víkendu chodí k vodě. Léto tím pro mě skončilo definitivně. Zůstala mi střízlivější, ale pořád hezká vzpomínka a pocit, že dospělost je někdy jen o několika praktických rozhodnutích, po nichž je člověku líp.
