Článek
Pracovala jsem ten den z domu a měla to naplánované. Bydlíme asi 35–40 minut od polských hranic, do obchodního centra je to autem necelých čtyřicet minut. Družina končí v 16:30, chtěla jsem mít rezervu a být tam už kolem čtvrté. Manžel měl odpolední směnu, takže vyzvednutí dcery bylo na mně. Ve 12:50 jsem sedla do auta se seznamem toho, co doma chybí, a s plánem doplnit zásoby a levně natankovat. Říkala jsem si, že času je dost, i kdyby byly fronty.
Jedna prosba navíc, půl hodiny v tahu
Cestou mi napsala sousedka, jestli jí nevezmu kávu a prací gel, když už tam jedu. Nedávno nám zalévala květiny, nechtěla jsem říct ne. Poslala mi fotky přesných balení, uložila jsem si je a napsala, že se podívám. V duchu jsem si dala limit, že to vezmu po cestě, ale nebudu se kvůli tomu zdržovat. Přišlo mi to jako drobnost, nad kterou člověk nepřemýšlí, když nespěchá.
V obchodě bylo plno Čechů. Dlouhé fronty, košíky do sebe narážely, všude byla slyšet čeština. Ten její prací gel v přesném balení neměli. Začaly jsme to řešit přes zprávy a fotky, co by jí vyhovovalo jako náhrada. Telefon měl kolem dvaceti procent baterie a posílání fotek přes data v roamingu ho rychle vybíjelo. Takhle jsem tam nechala dobrých třicet minut jen tím domlouváním. Když jsme se shodly, už jsem měla nákup hotový, ale došlo mi, že se moje časová rezerva tenčí.
Kasy stojí, mobil ticho a čas mizí
U pokladen se to zaseklo. Nejprve kontrola ceny, pak výměna pokladní, fronta se skoro nehýbala. Na palubní desce už svítila kontrolka rezervy, takže po zaplacení jsem ještě rychle zajela k čerpací stanici u obchodního centra. Bez toho bych to domů možná ani nedojela. Stála jsem u stojanu, v mobilu jsem začala psát do družiny, že mám zpoždění, a v tu chvíli telefon úplně zhasl. Nabíjecí kabel do auta jsem samozřejmě nechala doma. Chvíli jsem přemýšlela, jestli někoho poprosit o nabití, ale neměla jsem čas a byla jsem ráda, že aspoň vím cestu.
Ke škole jsem dorazila kolem půl páté, kdy družina zavírá. Vychovatelka s dcerou už čekaly u vchodu. Řekla mi, že se mi nemohla dovolat, tak kolem 16:15 volala manželovi jako náhradnímu kontaktu a domluvili se, že vyjede, kdybych to nestihla. Už byl na cestě a musel se omluvit v práci. Dcera byla rozrušená a doma byla napjatá atmosféra. Manžel mi vyčetl, že jsem riskovala kvůli pár korunám a že kdybych aspoň dala vědět, zařídil by to jinak. Měla jsem pocit, že vysvětlení o vybitém telefonu a koloně zní jako výmluvy, i když to tak nebylo.
Večer jsem sousedce předala nákup, omluvila se a řekla, že příště už nic brát nebudu. Ne že bych jí to nechtěla udělat, ale musím mít jasno, co je prvořadé. Pár korun ušetřeno, plná nádrž a spousta nervů navíc. V hlavě mi zůstala jednoduchá věc: když mám na starosti dítě a čas je pevně daný, rezerva není přepych, ale nutnost. Ten den jsem si ji postupně snižovala, až nezbylo nic. A doma jsem tím narušila důvěru, kterou teď budu chvíli napravovat.
