Článek
Dopoledne Štědrého dne jsme u mámy v kuchyni všichni v pohotovosti. Máma má v ruce seznam a odškrtává, občas si povzdychne a zrychlí. Krájím brambory na salát a v hlavě slyším její „musí to být jako vždy“. Vím, že to myslí dobře, ale čím víc se snaží držet každé malé pravidlo, tím víc cítím napětí. Najednou si uvědomím, že to všechno děláme spíš ze zvyku než proto, že nás to těší. Neříkám nic, jen krájím a přemýšlím, co by se stalo, kdybychom něco nechali být. Jestli by se opravdu stalo to hrozné „nebude to ono“, o kterém máma mluví?
Co když letos pár zvyků prostě vynecháme?
Děti krouží kolem stromku a po páté se ptají, kdy budou dárky. Partner navrhne: „Hele, dejme si kafe, ať to trochu zklidníme.“ Souhlasím, jsem ráda za pauzu. Nalijeme si po hrnku a já si sednu vedle mámy. Řeknu to opatrně, jestli by nešlo letos něco vynechat, abychom si to víc užili. Říkám, že to chci hlavně kvůli ní, aby si taky sedla a nemusela se honit. Máma se stáhne: „Ale bez toho to nebude ono.“ Chvíli je ticho. Vidím na ní, že má strach něco „pokazit“. Nehádám se, jen jí řeknu, že mi na tom záleží a že nechci měnit všechno.
Děti se přesunou do obýváku k pohádce a v kuchyni si sedneme jen dospělí. Dovolím si být konkrétní. Navrhnu vynechat lití vosku (dřív olova) a to druhé kolečko leštění a přerovnávání dekorací. Místo toho bych ráda před večeří vyrazila na krátkou procházku, ať si vyvětráme hlavy. Táta se přidá, že by si taky jednou rád sedl ke stolu bez shonu. „Mně ty dekorace už splývají,“ řekne a usměje se na mámu. Vidím, že se uvolní. Řekne, že polévka a ryba musí být a že jablko se rozkrojí, na tom trvá. Souhlasím bez debat. V ostatním je ochotná polevit, pokud pomůžeme a nebude to na ní.
Méně honičky, víc klidu u stromečku
Rozdělíme si práci: já dodělám salát, partner prostře a postará se o nápoje, táta s dětmi vyrazí na krátkou procházku kolem domu. Chci, aby se doma trochu uklidnilo a aby si máma mohla sednout, když je tady ticho. Donesu jí čaj a řeknu, ať si dá chvilku pauzu. Jen přikývne. Když se táta s dětmi vrátí s červenými tvářemi a spoustou historek o stopách ve sněhu, máma poprvé v klidu sedí u okna a dívá se na stromeček. Nikdo si nevzpomene na vosk ani na další kolo leštění. V kuchyni je příjemněji a já mám pocit, že jsme místo plnění plánu prostě byli spolu.
Večer se držíme podstatného. Zpíváme pár koled, neřešíme, jestli jdeme přesně podle pořadí, které mívala máma v hlavě. Dáme si polévku a rybu, nikdo se nehroutí z toho, že ubývá času. Po jídle symbolicky rozkrojíme jablko. Děti navrhnou, že by chtěly rozbalit dárky hned, a nečekat dlouho. Podíváme se na sebe a kývneme. Nehoníme se podle předem daného „musí být“. Je najednou víc klidu. Nikdo nás nestrká do další aktivity. Povídá se to samo, i ticho je v pohodě.
Později večer, když sklízím talíře do myčky a kuchyň je konečně prázdná, máma přijde a tiše řekne: „Víš, mně to takhle vlastně sedlo víc.“ Zastavím se a dívám se na ni. Přizná, že se bála, že bez „všeho“ to nebude působit svátečně. „Ale poprvé jsem si oddechla,“ dodá. V tu chvíli si pro sebe naplno uvědomím, že tradice chci držet kvůli radosti, ne kvůli tabulce. Řekneme si, že si příště sedneme už předem a projdeme, co má smysl a co necháme být. Není to velké rozhodnutí, ale je naše. A možná díky tomu budou příště ty věci, co si necháme, o to víc dávat smysl.
