Článek
Odpoledne přicházím k našim s miskou bramborového salátu, na které jsme se s mámou domluvily už minulý týden. V předsíni rychle zouvám boty a mířím rovnou do kuchyně. Máma je v zápřahu, pobíhá mezi sporákem a linkou, na stole se vrší mísy a krabice s cukrovím. Táta sedí v obýváku a má puštěnou televizi. Nabízím, že prostřu a dodělám cukroví, co je potřeba — obalit rohlíčky, naskládat všechno na talíře. Máma jen kývne, je ráda, že nemusí všechno dělat sama. V hlavě mám plán, který jsem si opakovala už cestou sem: držet se toho, co známe, a hlavně mít klid.
Pozdní příchod, jedna věta a ticho v domě
Když začnu smažit kapra, z obýváku na mě přes chodbu zazní tátův hlas: „On stejně přijde pozdě.“ Stáhne se mi žaludek. Nehádám se, nechci to rozmazávat. Rychle navrhnu, že nachystám misku s vodou a svíčky na ořechové lodičky a že zvoneček připravíme až po večeři. Potřebuju vrátit pozornost k něčemu neutrálnímu. Máma to pochopí jako signál a hned rozdá další drobné úkoly, ať to jde. Dám ohřát polévku, zkontroluju příbory, v hlavě si řadím kroky, aby večer plynul a nikdo neměl prostor na rýpání.
Partner dorazí kolem šesté. Vejde do dveří, omlouvá se kvůli práci. Je unavený a vidím, že by tu radši byl dřív, ale to už nejde. Táta si neodpustí poznámku, kterou přejdu bez reakce. Vstoupím do obýváku a nahlas řeknu, že je čas sednout si k večeři. Máma zvedne oči od práce v kuchyni a přikývne. Všichni se zvedneme a jdeme ke stolu. Napětí trvá. Aspoň se nemluví o ničem, co by ho prohloubilo.
Tradice drží klid, ale pravda čeká v kuchyni
U stolu držíme naše zvyky. Tichá chvilka. Rybí polévka. Z rádia potichu hrají koledy, spíš v pozadí. Snažím se soustředit na jídlo a na to, že jsme všichni spolu, i když se každý soustředí na něco jiného. Když se mě táta zeptá, kdy se konečně rozhoupu k dětem, odpověď si nechám pro sebe a napiju se vody. Mám ji nachystanou, protože vím, že ta otázka přijde. Nechci to rozebírat před všemi, nechci pokazit večer. Máma rychle odvede řeč k dárkům a k tomu, že polévka se letos povedla. Po hlavním chodu zazvoní na zvoneček a jde se ke stromku. Rozdáme si dárky, poděkujeme, fotky neřešíme, nikdo nic nenutí.
Po dárkách se s mámou na chvíli vytratíme do kuchyně. Je to jediné místo, kde můžeme být samy, i když u toho stojíme u dřezu. Využiju ten okamžik. Řeknu jí, že mě mrzí, že to zakrýváme zvyky, místo abychom si řekly, co nám vadí. Neříkám to vyčítavě, jen nahlas konstatuju to, co vím, že obě cítíme. Dodám, že to říkám teď, protože jinak se k tomu nedostaneme. Máma se nadechne, na chvíli ztichne a pak řekne, že dnes o tom mluvit nechce. Že by se to zvrtlo a že by to bylo všem nepříjemné.
Konkrétní termín, lehčí dech a malý posun
Souhlasím, že dnes ne. Nechci to hrotit. Zároveň nechci, aby to zůstalo otevřené a zase se to odložilo o měsíce. Navrhnu, že si sedneme příští týden jen my dvě, u nás nebo u nich, jak bude chtít. Řeknu konkrétní den a čas, vytáhnu mobil a rovnou si to zapíšeme. Máma váhavě přikývne, ale vidím, že je ráda, že je to konkrétní. Utřeme poslední talíře a vrátíme se mezi ostatní. Táta komentuje, co běží v televizi, partner se na mě podívá, ptá se, jestli jsem v pohodě. Přisednu k němu a doliju si čaj. Poprvé za celý den se mi dýchá volněji.
Nevím, jak ten rozhovor příští týden dopadne. Dnes mi ale stačilo, že jsem večer udržela v klidu a zároveň udělala malý krok k tomu, abychom přestaly uhýbat. Nechci, aby každé Vánoce byly o stejných nevyřčených věcech. Když zavírám dveře od jejich bytu a balíme se k odjezdu, neberu to jako výhru ani prohru. Jen mám pocit, že jsem si něco pohlídala a něco odložila na čas, kdy to zvládnu říct otevřeně. A to je pro mě na tenhle den dost.
