Článek
Už pár týdnů jsem měla pocit, že jsme v posteli v nějakém nudném režimu, který se pořád opakuje. Nikdo nic neříkal, ale ve vzduchu to viselo. Pak jednou u večeře manžel jen tak mezi řečí nadhodil, že by to chtělo v posteli nějak „oživit“. Navenek jsem to přešla, ale uvnitř mě to docela bodlo. Začala jsem si v hlavě překládat jeho slova jako: už nejsi dost zajímavá, něco s tebou není v pořádku. Zároveň jsem ale chtěla ukázat, že mi na tom záleží, že to beru vážně. Tak jsem si sedla k počítači, tajně projela pár e-shopů a objednala pár pomůcek. Když pak ten „náš“ plánovaný večer přišel, uklidila jsem byt, nachystala víno a v duchu si malovala, jak ho překvapím a jak nám to všechno pomůže.
Večer, který se zvrtl úplně jiným směrem
V ložnici bylo tlumené světlo, všechno jsem si připravila tak, aby to působilo trochu „jinak než obvykle“. On si lehl ke mně, působil trochu nesměle a znovu opatrně zmínil, že by byl rád, kdyby to dnes bylo trochu jiné. Pro mě to byl jasný signál, že právě teď je ta chvíle. S bušícím srdcem jsem vstala, šla ke skříni a vytáhla tašku, kde jsem měla ty věci schované. On se usmíval a napůl zvědavě se ptal, co tam schovávám. V tu chvíli jsem se cítila trochu trapně, ale zároveň i pyšně, že jsem se odhodlala a jsem podle sebe „odvážná“ manželka, která něco dělá pro vztah.
Sedla jsem si k němu zpátky na postel, tašku otevřela a začala jednu pomůcku po druhé pokládat na peřinu. V hlavě mi jelo, že to nesmím přehrotit, tak jsem se snažila všechno odlehčit nějakými blbými vtípky, abych to celé udělala spíš vtipné než trapné. Když jsem ale po chvíli zvedla oči od tašky k němu, uviděla jsem, jak mu úplně spadl úsměv z obličeje. Ztuhl, ani se ničeho nedotkl, jen na to mlčky koukal. V místnosti najednou bylo nepříjemné ticho. Pak se mě tichým hlasem zeptal: „To jako vážně?“ V tu chvíli mi vypadla z hlavy jakákoliv připravená reakce a najednou jsem nevěděla, co říct, jen jsem cítila, jak mi hoří tváře.
Když se „oživení“ změní v bolestivé nedorozumění
Zkusila jsem to rychle shodit na legraci, že přece říkal, že chce změnu, a že jsem to možná trochu přepískla, ale že to nemusíme použít všechno. Místo uvolnění jsem však viděla, jak se mu začaly lesknout oči. Zamumlal něco ve smyslu, že asi fakt nestačí, že už ani jako chlap není dobrý. Vypadalo to, jako by ho ty věci na peřině úplně semlely. Najednou se zvedl z postele, otočil se ke mně zády a skoro utekl z ložnice do obýváku. Já zůstala sedět sama mezi těmi věcmi. Všechna ta „odvaha“, kterou jsem před chvílí cítila, byla najednou pryč a zůstala jen trapnost a pocit, že jsem to celé zpackala. V tichu jsem je začala rychle cpát zpátky do tašky a přemýšlela, jak se z toho dá vůbec vybruslit.
Po pár minutách jsem to nevydržela a šla za ním. Našla jsem ho sedět potmě na gauči, zády trochu shrbeného, oči měl zarudlé od slz. Sedla jsem si opatrně vedle něj, nechala mezi námi malý odstup a řekla mu, že mě mrzí, že jsem ho tím tak zaskočila, že jsem to myslela dobře a vlastně i pro něj. Chvíli mlčel, spíš jenom dýchal a díval se před sebe. Pak ze sebe začal pomalu dostávat, že když mluvil o změně, myslel spíš víc romantiky, delší předehru, víc něhy, ne „věci z porna“, jak to nazval. Přiznal, že má už delší dobu strach z vlastního výkonu, že si všímá, jak se mu někdy nedaří, a že ho úplně vyděsila představa, že ho budu nahrazovat nějakým plastem. Najednou mi došlo, že zatímco já jsem si celou dobu připadala málo zajímavá, on řešil úplně opačný problém.
Otevřený rozhovor místo domněnek
Zbytek večera jsme nakonec nestrávili v ložnici, ale na tom gauči. Povídali jsme si, pořád trochu v rozpacích, ale už bez útěků a výčitek. On mi popsal, čeho se bojí a jak na něj působí tlak, který si v tomhle směru vytváří sám. Já jsem mu zase řekla, jak jsem jeho poznámku o „oživení“ slyšela já a jak jsem si okamžitě domyslela, že chyba je hlavně na mojí straně. Ulevilo se mi, že o tom konečně mluvíme naplno, bez narážek a vtípků, za které se schováváme. Uvědomila jsem si, jak moc jsem si všechno domýšlela místo toho, abych se ho normálně zeptala, co přesně má na mysli.
Nakonec jsme se domluvili, že příště budeme konkrétnější, než zase něco podniknu „na vlastní pěst“. Že když bude chtít romantiku, řekne to jako romantiku, ne jako neurčité „oživení“, a že já se radši nejdřív zeptám, než objednám půl sexshopu. Tašku s pomůckami jsem schovala hluboko do skříně s tím, že se k tomu možná jednou vrátíme, až na to budeme oba připravení a hlavně o tom budeme víc spolu mluvit. Ten večer sice nedopadl ani trochu podle mých představ, ale donutil nás udělat něco, k čemu jsme se předtím neměli – opravdu si o našem sexuálním životě poprvé otevřeně promluvit.
