Článek
V pondělí odpoledne manžel odjel na služební cestu do Brna. Doma jsem zůstala sama, uvařila si těstoviny a těšila se, že dokoukám seriál. Napsala jsem mu, jestli dorazil v pořádku. Přišla odpověď: má dlouhou schůzku a ozve se ráno. Ten tón byl strohý a nějak chladný. U něj to nebylo obvyklé, ale řekla jsem si, že je pod tlakem a nechci mezi řádky hledat něco, co tam není. Umyla jsem nádobí, pustila si další díl a snažila se na to nemyslet.
Wellness video, které změnilo všechno
Později mi přišla zpráva od kamarádky. Poslala mi screenshot z Instagramu jedné kolegyně z manželovy firmy. Zná ji z jógy a sleduje ji. Na videu z wellnessu v Hustopečích bylo tlumené světlo a dvě skleničky vedle sebe. V odrazu skla byl vidět muž v županu. Podle tetování na zápěstí jsem ho poznala. Byl to on. Na chvíli jsem ztuhla a cítila sevření v břiše. Seděla jsem u stolu a najednou mi bylo jasné, že nejde o nervy z práce. Zírala jsem na ten obrázek a přehrávala si v hlavě jeho zprávu o dlouhé schůzce.
Hned jsem mu zavolala. Vzal to po třetím zazvonění. V pozadí byl slyšet smích a cinkání skleniček. Řekl, že je s nadřízeným a že teď nemůže mluvit. Odpověděla jsem, že jsem viděla story z Hustopečí. Chvíli bylo ticho a pak: program se přesunul, je to pracovní. Nic víc. Nehádala jsem se s ním po telefonu. Ukončila jsem hovor a udělala si screenshoty toho, co mi kamarádka poslala. Nechtěla jsem jednat impulzivně, ale zároveň jsem potřebovala mít všechno uložené, protože jsem si najednou sama sebou nebyla jistá.
Důkazy přibývají a pravda vyplouvá
Večer jsem si otevřela profil té kolegyně a přes označení polohy jsem se proklikla na profil hotelu. Na jejím profilu byly další krátké záběry ze stejného wellness. Pár boomerangů, jak si nalévá víno, a bubliny ve vířivce. Na jednom záběru seděli s manželem u vína. Nikdo další v něm nebyl. Měl ruku přes opěrku její židle a prsty se dotýkal jejího ramene. Nebylo to okaté, ale bylo to intimní. Došlo mi, že spolu byli minimálně sami a že tohle není žádná oficiální večeře v plné sestavě. Vypnula jsem telefon, zapnula ho, zase se podívala. Chodila jsem po bytě, lehla si, vstala, dívala se do stropu. Napsala jsem si do poznámek pár vět, co mu ráno pošlu, aby mi strach neskreslil to, co chci říct.
Ráno jsem mu napsala, že s ním potřebuju mluvit, a poslala mu všechny screenshoty. Odpověděl obratem, že to není tak, jak to vypadá, že šlo o pracovní večeři a že se přesunuli kvůli rezervaci. Když jsem poslala i ten boomerang, kde sedí vedle ní a má ruku na opěrce, bylo pár minut ticho. Pak napsal, že s ní něco má. Že to trvá několik týdnů a že to doma nechtěl řešit, protože nevěděl, co se sebou. Seděla jsem v kuchyni a četla to několikrát dokola. Zabolelo to. Přesto se mi ulevilo od nejasností, které mě celou noc tížily. Aspoň jsem věděla, s čím mám pracovat, a nemusela si vymýšlet jiné scénáře.
Hranice, ticho a první praktické kroky
V úterý večer, když se vrátil, sedli jsme si ke stolu. Bez velkých úvodů jsem mu řekla, že potřebuju čas a prostor. Ať si na pár dní sbalí věci a přespí u rodičů, kteří bydlí nedaleko. Nechtěla jsem o tom smlouvat. Navrhla jsem, že pokud bude chtít náš vztah řešit, objednáme se na párovou terapii. Teď ale nechci dělat rozhodnutí v afektu. Řekl, že rozumí, a moc toho už nenamluvil. Sbalil si batoh, vzal pár košil a hygienu a odešel. Dveře se potichu zavřely. Zůstala jsem sama v bytě, který byl najednou jiný, a přitom stejný. Věděla jsem ale, že jsem nastavila hranici, kterou potřebuju, abych se o sebe mohla postarat.
Seděla jsem u stolu s prázdným hrnkem a napsala dvě zprávy: kamarádce poděkování, že mi to poslala, a sama sobě připomínku, že teď nemusím mít plán na celý život. Jen další kroky. Zavolat terapeutce, domluvit si termín, dát si pauzu od sociálních sítí a dočasně oddělit finance na účtech. Nic velkého, jen praktické kroky, které mi dají pocit, že mám kontrolu aspoň nad tím, co můžu ovlivnit. A až přijde čas, rozhodnu se, jestli o ten vztah bojovat, nebo ho nechat jít. Teď vím, co se stalo, a to je pro mě výchozí bod.
