Článek
Seděla jsem v kuchyni nad kalendářem a koukala na červeně zakroužkované datum manželových čtyřicátin. Jindy jsem měla dárky vyřešené měsíce dopředu, ale tenhle rok jsem byla úplně prázdná. On byl už dlouho podrážděný, odsekával kvůli drobnostem, trávil víc času v práci nebo u počítače. Doma jsme se míjeli a v posteli to skoro neexistovalo. Když už k něčemu došlo, bylo to spíš z povinnosti, oba napjatí a rychle. V duchu jsem si pořád opakovala, že takhle přece nemá vypadat manželství, po tolika letech a dětech. Ale nahlas jsem o rozvodu mluvit nedokázala, bála jsem se, že to vyslovím a už nebude cesty zpátky.
Řekli jsme si, že s tím musíme něco dělat, a zkusili všechny klasické rady, které člověk najde v časopisech. Domluvili jsme si rande večery, jednou jsme dali děti k babičce a odjeli na víkend. Jenže i tam jsme skončili u toho, že jsme řešili, kdo kdy může do práce, kdo bude vozit děti na kroužky a kdy konečně vymalujeme obývák. Jednou jsme dokonce šli do manželské poradny. Bylo to zajímavé, ale zase jsme se točili hlavně kolem provozu domácnosti a ne kolem toho, že se jeden druhého skoro nedotýkáme. Až jednu noc, kdy jsme vypili láhev vína a trochu povolily zábrany, z něj vypadlo, že má pocit, že mě už ani nepřitahuje, že je pro mě spíš spolubydlící. Viděla jsem, jak ho to ničí, a došlo mi, že jeho strach je vlastně hodně podobný tomu mému, jen jsme ho každý balili do jiné nálady a jiných výbuchů.
Myšlenka, která nejdřív děsila, pak přinesla úlevu
Začala jsem víc přemýšlet, jestli opravdu musí být všechno jen mezi námi dvěma, nebo jestli existuje i jiný způsob. Na internetu jsem narazila na diskuse o otevřených vztazích, o párech, které mají domluvená pravidla pro sex jinde. Napůl mě to fascinovalo a napůl děsilo. Představa, že bych nemusela být ve všem „dost dobrá“, že by se část toho tlaku uvolnila, ve mně ale seděla. Několik dní jsem s tím chodila v hlavě, převalovala to sem a tam, až jsem jednoho večera jen tak mezi řečí zkusila naznačit, že existují i jiné cesty, jak se v manželství vyrovnat s tím, když to nefunguje v posteli. Viděla jsem, jak v první vteřině ztuhl, ale zároveň měl v očích něco jako zvědavost. Nechala jsem to být, nechtěla jsem na něj tlačit. Tím se ale to téma otevřelo a začali jsme se k němu postupně vracet.
Nebyl to jeden velký rozhovor, spíš několik delších večerů, kdy jsme se k tomu pořád vraceli. Probírali jsme, čeho se kdo bojí, co by pro nás bylo už přes čáru a co ještě ne. Došli jsme k tomu, že jeho největší potřeba není ani tak „mít někoho jiného“, ale zažít, že může někoho znovu přitahovat, a přitom nemusí nic skrývat. Mně zase šlo o to, abych věděla, že to nemá nic společného s city. Nakonec jsme se shodli na tom, že když už, tak jedině s profesionálkou, jednorázově a za jasných pravidel. Bylo pro mě šílené to vůbec vyslovit, ale jakmile jsme si to takhle pojmenovali, ucítila jsem zvláštní úlevu. Jako bychom konečně přestali dělat, že žádný problém neexistuje. Sedla jsem k počítači, našla diskrétní eskortní službu, která působila seriózně, a po několika dnech váhání jsem domluvila večer, který jsme označili jako „dárek k narozeninám“.
Noc, kdy jsem odešla z domu, a co následovalo
V den jeho narozenin jsem byla nervóznější než on. Dopoledne jsme oslavili v rodinném kruhu, všechno proběhlo normálně, jako by nic. Odpoledne jsem si začala balit tašku. Dohodli jsme se, že večer strávím u kamarádky, aby měl doma klid a aby to pro oba bylo co nejmíň trapné. Když jsem za ním zavírala dveře, hlavou mi jelo, jestli jsem se úplně nezbláznila. Napadalo mě, jestli jsem si tím dárkem vlastně nekoupila vlastní zbytečnost, jestli teď nezjistí, že beze mě je mu líp. U kamarádky jsem nakonec nebyla schopná normálně mluvit, pořád jsem koukala do mobilu a čekala na zprávu. Psala jsem mu jen krátce, on taky. Až pozdě večer přišlo, že je doma a že se můžu vrátit.
Cestou domů se mi třásly ruce. Když jsem vešla do bytu, bylo tam ticho. On seděl v obýváku, vypadal unaveně a trochu zaraženě. Nevěděla jsem, co mám čekat. Místo nějakých velkých slov mě ale hned ve dveřích objal, pevněji než poslední měsíce. Řekl mi jen, že si o tom všem potřebuje povídat, ale že je rád, že jsem to celé dovolila, a že tím pro něj nekončí svět s námi dvěma. Ten rozhovor, který pak následoval, nebyl snadný ani jednoduchý, ale najednou jsme mluvili daleko otevřeněji než předtím. O tom, co cítil on, co jsem cítila já, co nám oba roky chybělo.
Netypické řešení, víc blízkosti a soudy z okolí
Další týdny byly zvláštní. Chvílemi jako na houpačce, ale zároveň jsem cítila, jak mezi námi mizí takové to dlouho budované divadlo, kdy jsme předstírali, že je všechno v pořádku. Začali jsme se mnohem víc bavit o sexu, o tom, co nás láká a co ne, bez ostudy. Ale taky o úplně obyčejných věcech – kolik času spolu vlastně trávíme jen tak, bez dětí a bez televize. Postupně jsme začali víc zkoušet nové věci v posteli, ale pro mě bylo možná důležitější, že bylo víc něhy, doteků a upřímnosti i mimo ni. Jednou večer jsem to v náznaku zmínila před kamarádkou v hospodě, ani jsem nešla do detailů, spíš naznačila, že jsme měli „netradiční řešení“. Bohužel se to nějakým způsobem rozkecalo. Během pár dnů jsem cítila, že se na nás část okolí dívá jinak, a doslechla jsem se, že jsem „ta, co si nechá manžela podvádět“, a on má nálepku někoho, kdo to má „v hlavě divně nastavené“.
První týdny mě to hodně bolelo. Měla jsem tendenci vysvětlovat, že to nebylo o tom, že by byl nespokojený se mnou jako ženou, ale že jsme hledali způsob, jak si zachránit vztah. Rychle jsem zjistila, že kdo chce soudit, ten si stejně vezme jen to, co se mu hodí. Postupně jsem se naučila na některé narážky nereagovat, jen říct, že je to naše věc a že nám to pomohlo. Někdy mě ty pohledy nebo jedovaté poznámky stejně bodnou, pořád jsem citlivá na to, jak nás kdo vnímá. Ale pak si vzpomenu, jak blízko jsme byli tomu, že si každý půjdeme vlastní cestou. Ta jedna noc, kterou by spousta lidí označila za konec důvěry, se pro nás stala začátkem upřímnějšího období. Nevím, jestli bych něco podobného někomu radila. Vím ale jistě, že v té chvíli pro nás dva bylo menší bolestí přiznat, že potřebujeme neobvyklé řešení, než dál dělat, že se vlastně nic neděje.
