Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, děti už spaly a já uklízela nádobí. Manželův mobil ležel na lince, jak ho tam odložil, když šel do sprchy. Normálně do cizích telefonů nelezu, ani do jeho ne. Jenže na displeji vyskočila zpráva se srdíčkem a udělalo se mi špatně. Vzala jsem telefon do ruky, odemkla ho, protože jeho kód znám, a během pár vět mi došlo, že s tou kolegyní z práce je něco víc. Její jméno jsem znala z jeho vyprávění, prý „fajn holka z kanclu“. Najednou jsem nevěděla, co je pravda. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát jsem mámě říkala, že já mám doma jiného chlapa, že on by mi tohle nikdy neudělal.
První šok, přiznání a maminčina rada odejít
Když se vrátil z koupelny, rovnou jsem na něj vyjela. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo tak, že jsem skoro nedokázala mluvit. Ukázala jsem mu mobil a jen ze mě vypadlo: „Co to má znamenat?“ Nejdřív zapíral, říkal, že je to jen legrace, že přeháním. Když ale viděl, co všechno jsem četla, zlomil se mu hlas a přiznal, že s ní pár měsíců něco měl. Stála jsem tam a připadalo mi to celé neskutečné. Můj první impuls byl, že ho okamžitě vyhodím, zabalím mu věci a je konec. Zároveň jsem myslela na děti, hypotéku, práci na poloviční úvazek. Ještě tu noc jsem vzala telefon a zavolala mámě, protože jsem nevěděla, komu jinému to říct.
Máma bydlí o pár ulic dál, takže za chvíli stála ve dveřích. Manžel spal na gauči v obýváku, nebo aspoň dělal, že spí. Seděly jsme v kuchyni, já brečela a mezi vzlyky jí všechno vyklopila. Viděla jsem, jak je naštvaná, ani se to nesnažila skrývat. Říkala, že všichni chlapi jsou stejní, že jsem byla naivní, když jsem si myslela, že nás se to netýká. Připomněla mi, jak ji podváděl táta, jak se tehdy trápila, a opakovala, že nesmím dopadnout jako ona. Tlačila na mě, ať ho opustím, dokud je čas, že jestli ho teď nevezmu zpátky, ušetřím si roky utrpení. V tom šoku pro mě bylo její přesvědčení skoro jediná opora. Souhlasila jsem, že ho „aspoň na čas“ pošlu pryč. Druhý den ráno si balil tašku k bráchovi a já měla pocit, že dělám to správné, protože to tak chtěla máma a stejně mluvily i kamarádky, kterým jsem se během dne svěřila.
Rozhodování mezi rozchodem a druhou šancí
Jenže po pár dnech, kdy byl byt tichý a děti se ptaly, kde je táta, jsem začala víc vnímat vlastní názor. Uvědomila jsem si, že všichni kolem mě sice mají názor, ale že s ním mám děti a společný život já, ne ony. Představa, že to celé jedním rozhodnutím ukončím, ve mně začala vzbuzovat spíš prázdno než úlevu. Domluvili jsme se, že přijde, až budou děti u mámy. Řekla jsem jí, že se potřebujeme domluvit, jak to bude dál, ale záměrně jsem nezvala nikoho dalšího, chtěla jsem to poprvé probrat jen mezi námi dvěma. Když přišel, byl nervózní, mluvil pomalu a bez výmluv. Popisoval, jak se v práci cítil unavený a neoceněný, jak mu lichotilo, že si ho někdo všímal, a jak to postupně sklouzlo někam, kam nechtěl. Tvrdil, že ten vztah ukončil ještě předtím, než jsem na to přišla. Nabídl, že půjde na terapii, že udělá cokoli, jen aby měl šanci něco napravit. Poprvé jsem vážně začala uvažovat, že to není tak jednoduché, jak mi to líčila máma.
Když jsem jí pak řekla, že nechci dělat rychlé kroky jen ze vzteku a že bych chtěla zkusit párovou terapii, přišla velmi chladná reakce. Máma se urazila, řekla, že si nenechám poradit, že jsem slepá a že ona už se na něj nikdy nepodívá. V jejích očích jsem zradila sama sebe i ji. My s manželem jsme mezitím začali chodit k terapeutce. Nebylo to příjemné. Otevřeně jsme tam mluvili o tom, jak jsme spolu fungovali, o dětech, o jeho nevěře i o mých pocitech ponížení a vzteku. Často jsem odcházela úplně vyčerpaná, někdy jsem měla chuť to vzdát. Zároveň jsem měla poprvé dojem, že opravdu mluvíme, že jen nepřežíváme ze dne na den. Postupně jsem začala vnímat konkrétní změny – víc se zapojoval doma, ptal se mě, jak se mám, sám od sebe mi říkal, kam jde a s kým. A já si pomalu dovolila mu znovu aspoň trochu věřit.
Zaplatila jsem za odpuštění vztahem s mámou
Po pár měsících byl náš vztah jiný. Pořád to mezi námi bolelo, ale bylo mezi námi víc otevřenosti. Uměli jsme si říct i věci, které jsme dřív neřešili, třeba to, že jsem se roky cítila spíš jako máma než partnerka, nebo že on měl pocit, že je doma jen na obtíž. Neříkám, že je teď všechno ideální, ale nemám pocit, že v tom manželství musím zůstávat proti své vůli. Spíš mám pocit, že jsem v rozhodnutí zůstat nebyla úplně mimo. Máma ale svůj postoj ještě víc zatvrdila. Přestala k nám chodit, dětem najednou „neměla čas“ volat, mě ignorovala nebo psala jen krátké, odtažité zprávy. O manželovi mluvila jako o „hajzlovi“ a dala mi jasně najevo, že pokud s ním žiju, stojím na špatné straně.
Několik měsíců jsem se to snažila změnit. Psala jsem jí, zvala ji na narozeniny dětí, na besídky, nabízela jsem, že přijdeme jen my s dětmi bez manžela. Reakce byly buď chladné, nebo žádné. Postupně náš kontakt ochladl skoro na nulu. Dnes, s odstupem, vím, že jsem odpustila hlavně kvůli sobě a dětem, ne kvůli manželovi. Nechci, aby se mi celý život točil kolem jednoho selhání, i když bylo zásadní. Mrzí mě, že jsem kvůli tomu přišla skoro o mámu, a pořád to ve mně někde bolí. Zároveň jsem se smířila s tím, že její minulost a to, co ji zranilo, změnit nemůžu tím, že kvůli ní rozbiju vlastní rodinu. Rozhodnutí zůstat u manžela pro mě neznamená, že nevěru omlouvám. Znamená to, že jsem si vybrala svoji cestu, i když je pro někoho zvenku nepochopitelná.
