Článek
K Lucce jsme dorazili kolem osmé. Bylo tam pár jejích známých, na stole chlebíčky a bublinky, hudba tiše hrála. Byl to náš první společný Silvestr po roce chození a já se těšila na půlnoc, na ten drobný rituál, kdy si lidé popřejí a políbí se. On trval na malé akci, velké oslavy prý nemá rád. Jeho rodinu jsem ještě nepoznala, říkal, že na to není vhodný čas a že má rád klid. Brala jsem to jako projev jeho povahy a nechtěla jsem tlačit. Říkala jsem si, že to přijde samo, a nechtěla jsem z večera dělat test.
Telefon, výmluvy a nenápadná cesta na balkon
Jak večer plynul, všimla jsem si, že pořád po očku kouká do telefonu. Občas odešel na chodbu, jako by si šel vyčistit hlavu. Když se to opakovalo, zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku. Řekl, že mu píše máma a že jí o půlnoci zavolá, protože je sama doma. Řekl mi, ať se nezlobím, kdyby na chvilku zmizel. Přikývla jsem, rozuměla jsem tomu. Taky jsem měla v hlavě vlastní odpočítávání a připomínala si, že každý to prožívá jinak. Snažila jsem se být přítomná, povídala jsem si s Luckou a zapojila jsem se do malých her, ale pořád mě rozptyloval jeho telefon.
Pět minut před půlnocí si vzal kabát a vyšel na balkon, že si jde „zabrat místo na ohňostroj“. V kuchyni jsem našla šampaňské a nalila dvě skleničky. Chtěla jsem mu je donést, aby nezmeškal přípitek. Napadlo mě, že je to hloupost, ale nechtěla jsem riskovat, že se o půlnoci mineme a budeme každý jinde. Vzala jsem obě skleničky a vyšla za ním. Ve dveřích jsem viděla, jak už venku lidé pomalu vytahují prskavky, uvnitř někdo vybíral písničku na půlnoc.
Jedno „lásko“ změnilo půlnoc na konec
Na balkoně stál v rohu, telefon u ucha, mluvil tiše. Zastavila jsem se, ještě než si mě všiml. Slyšela jsem: „Za chvíli bude půlnoc, lásko… jo, ona je uvnitř, po půlnoci ti zavolám. Taky tě miluju.“ Zůstala jsem stát se dvěma skleničkami v ruce a najednou se mi vybavily všechny jeho věty z posledních měsíců. Proč často neměl čas o víkendu. Proč mi neukázal byt, který je prý pořád v rekonstrukci. Proč nechtěl fotky na sociální sítě a proč se mu občas nehodilo, když jsem mu spontánně volala. Do toho klid jeho hlasu a jistota v tom, jak to řekl. Nemusela jsem slyšet víc, aby mi to došlo.
Když mě zahlédl, rychle hovor ukončil a tvářil se, že se nic neděje. Zevnitř se ozvalo odpočítávání a smích, někdo tleskal. Naklonil se ke mně pro pusu, jako by tím šlo všechno vyřešit, jako by se tím dalo odčinit to, co jsem právě slyšela. Ustoupila jsem a pošeptala, že tohle vynechám. Nechtěla jsem tam před Luckou a jejími přáteli dělat scénu. Otočila jsem se a vrátila se dovnitř. Skleničky jsem položila na linku a šla do předsíně pro kabát. Všechno bylo najednou jasné, i když to bolelo méně, než jsem čekala.
V předsíni výmluvy, doma zvláštní a klidná úleva
V předsíni mě dohonil, ještě než jsem si natáhla boty. Začal rychle vysvětlovat, že to byla jen kamarádka, že jsem to špatně pochopila. Dlouho jsem se mu do očí nedívala. Řekla jsem mu, že stačilo jedno „lásko“ a ta jistota v jeho hlase. Všechno to dávalo smysl – jeho zmizení o víkendech, žádná návštěva u něj, pořádná „rekonstrukce“, žádné fotky. Nabídl se, že mi to vysvětlí po půlnoci, ale už jsem nechtěla nic dalšího slyšet. Popřála jsem mu hezký rok. Lucce jsem poslala zprávu, že se omlouvám, a zavolala si taxi. V pozadí někdo křičel „Šťastný nový rok“, ale mně to přišlo cizí.
Doma jsem seděla v tichu a dívala se do prázdné místnosti. Telefon vibroval omluvami a otázkami. Nechala jsem ho ležet na stole a nereagovala jsem. Jen jsem napsala kamarádce, že jsem v pořádku a že se ozvu ráno. Neplakala jsem, byla jsem spíš ztuhlá a unavená. Místo pusy o půlnoci jsem měla pocit zvláštního klidu. Ne radosti, spíš úlevy, že jsem to zjistila teď a ne za další rok, až by to bylo ještě komplikovanější. V koupelně jsem vzala jeho kartáček a odložila ho stranou, stejně jako pár drobností, co u mě měl. Věděla jsem, že zítra to s ním dořeším. Teď jsem chtěla jen ticho a pár hodin spánku, i kdyby byl venku sebevětší hluk.
