Článek
Ráno pršelo. Spěchala jsem, kaluže, vlhké vlasy. V tramvaji jsem si sedla k oknu, protože jsem potřebovala složit tašku na klín a srovnat dech. Složila jsem mokrý skládací deštník a bez přemýšlení ho položila na prázdné sedadlo vedle sebe. Jen na chvilku, říkala jsem si. Potřebovala jsem volné ruce. Hledala jsem v peněžence jízdenku. Do toho mi cinknul telefon a rychle jsem odepisovala na zprávu z práce. Měla jsem hlavu v jiných věcech a deštník zůstal prostě bokem. Napadlo mě, že ho hned zvednu, ale už jsem zase řešila něco jiného.
Proč zůstávalo místo vedle mě prázdné
Po dvou zastávkách se vůz slušně zaplnil. Přibylo stojících, ale místo vedle mě zůstávalo volné. Všimla jsem si, že k němu několik lidí udělalo krok, pak si to rozmyslelo a postavilo se opodál. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nevypadám nepřístupně, nebo jestli nemám někde trapnou skvrnu. Prohlédla jsem se: kabát zapnutý, kalhoty v pořádku, zip zapnutý. Znejistěla jsem. Nechtěla jsem působit, že si své volné místo bráním, tak jsem sklopila oči do telefonu a tvářila se, že čtu. Ve skutečnosti jsem jen čekala, co bude, a bylo mi trochu nepříjemně.
Pak tramvaj škubla a deštník se mi posunul. Teprve tehdy jsem si všimla tmavé mokré skvrny na sedadle. Nedošlo mi to dřív. Najednou bylo jasné, proč se ke mně nikdo nehrne. Sama bych si na takovou skvrnu nesedla. Zrudla jsem, protože to byla čistě moje nepozornost. Kolik lidí už to vidělo? Připadala jsem si jako někdo, kdo blokuje místo bezohledně, i když jsem to tak vůbec nezamýšlela. Natáhla jsem se po deštníku a hlavou mi běželo jediné: tohle mi mělo dojít. Bylo to banální, ale trapné.
Jak jsem trapas řešila a napravila
Zvedla jsem deštník a pověsila ho na svislé madlo hrotem dolů, aby kapalo na podlahu, ne na sedačku. Vytáhla jsem z kapsy pár kapesníků a začala tu skvrnu utírat. Spíš jsem poklepávala, než drhla, nechtěla jsem to rozmáznout. Otočila jsem se k paní, která stála nejblíž: „Promiňte, to jsem si neuvědomila.“ Přikývla. Nikdo nic neříkal, jen jsem cítila, že mě sledují. Chvíli jsem se snažila kapesníky a tašku poskládat tak, abych nepřekážela. Hlídala jsem si kapky z deštníku, aby nekapaly do uličky lidem na boty.
Sedadlo bylo pořád trochu vlhké, ale už na něm nebyly kapky. Otočila jsem se k té paní: „Jestli chcete, můžete si sednout.“ Zaváhala a pak si přisedla. Přehodila si pod sebe šálu a podívala se na mě: „Děkuju.“ Ulevilo se mi. Zároveň jsem se styděla, že jsem to nechala dojít tak daleko, když jsem to mohla vyřešit hned u nástupu. Ještě jsem jednou přejela kapesníkem okraj, kde to bylo nejvíc mokré, a narovnala jsem si tašku. Dala jsem si pozor, aby deštník držel na madle pevně a necákal kolem.
Do další zastávky jsem deštník občas pootočila, aby nekapal do uličky, a průběžně jsem kontrolovala sedadlo. V hlavě mi zůstalo, jak snadno ráno funguju bez přemýšlení. Jedna malá nepozornost a z běžného místa je najednou sedadlo, kterému se všichni vyhýbají. Není to nic velkého, ale připomnělo mi to, že drobnosti mají dopad na ostatní. Od té doby dávám, když je to možné, deštník rovnou na madlo. Mám víc klidu a nemusím řešit takové drobné potíže. A když zapomenu, rychleji si toho všimnu a napravím to.
