Článek
Poslední měsíce mám na volné noze hodně napilno. Ráno počítač, večer počítač, mezi tím telefonáty, schůzky, faktury. Do toho mi účetní oznámila, že se mi zvednou zálohy na daně, sociální i zdravotní. V hlavě jsem si to přepočítával na hodiny práce a měl pocit, že jen makám na papíry. Už pár dní předtím jsem pokašlával, byl jsem unavený a v noci se budil zpocený, ale říkal jsem si, že to „rozdýchám“, že si nemůžu dovolit vypadnout. Jedno pondělí mi ale ráno rychle stoupla horečka a začalo mě bolet na hrudi, takže partnerka prostě řekla: „Jedeme na pohotovost, hotovo.“ V čekárně narváno, starší lidi, často s doprovodem, vydýchaný vzduch, já zpocenej, motala se mi hlava. Vzal jsem si pořadový lístek, sedl si a v duchu si řekl, že tady asi strávím celé odpoledne. A že jsem přesně ten typ, co tenhle systém platí, ale když něco potřebuje, tak sedí a čeká.
Když se z únavy stane daňová křivda
Po hodině se na tabuli skoro nic nepohnulo. Čísla naskakovaly strašně pomalu, občas někoho vzali „mimo pořadí“ a mně bylo čím dál hůř a taky čím dál víc jsem byl naštvaný. Kolem mě si dva důchodci povídali o tom, jak chodí „jen tak na kontrolu“ a „když je to zadarmo, tak proč by nepřišli“. V tu chvíli mi došlo, že tohle je přesně to, co mě vždycky rozčiluje. Vytáhl jsem mobil, otevřel internetové bankovnictví a z nudy i zlosti jsem si začal psát, kolik jsem za poslední rok poslal na sociální, zdravotní a daně z příjmu. Ta suma mě zarazila. Napadlo mě, že jen z mých odvodů by se dal zaplatit nejeden důchod. A začal jsem to brát jako obrovskou křivdu. Seděl jsem tam, potil se, bolela mě hlava a v duchu jsem si opakoval, že jsem pro ten systém jen někdo, kdo hodně platí, ale ani za to nedostane rychlejší vyšetření.
Po další půlhodině už jsem měl pocit, že se mi každou chvíli udělá fakt špatně, a pořád nic. Tak jsem vstal a šel k okénku za sestrou. Snažil jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl. Zeptal jsem se, kdy asi přijdu na řadu, že je mi fakt mizerně. Ona bez emocí vysvětlila, že berou podle stavu a podle toho, ke kterému lékaři kdo jde, a že prostě musím počkat, že na tom podle toho, co vidí, nejsem akutně ohrožený. V tu chvíli jsem se neudržel. Vyhrklo ze mě, že jako OSVČ, který odvádí na daních a pojištění tolik peněz, bych snad neměl tři hodiny sedět v čekárně. Řekl jsem to hlasitěji, než jsem chtěl, a v té tiché místnosti to znělo ještě ostřeji. Uvědomil jsem si, že to slyšela minimálně půlka čekárny.
Věta o důchodcích, která ztuhla vzduch
Sestra se na mě podívala přísně a řekla, že tady se nehraje podle toho, kdo kolik platí, ale podle zdravotního stavu. A že jsem ani neřekl, jestli mám třeba čtyřicítku horečku, že to na mně nikdo z čekárny nepozná, dokud si to nenechám změřit. V tu chvíli se ozvala starší paní naproti mně, že prý „mladí dneska všechno počítají na peníze“ a že ona taky celý život pracovala a platila. V tu chvíli jsem přestal mít zábrany a v afektu vypálil větu, kterou bych dneska nejradši vymazal: že moje daně dneska živí deset důchodců a že když už ten systém platím, měl bych v něm mít aspoň nějakou výhodu. V čekárně najednou ticho. Pár lidí zvedlo hlavu, někdo protočil oči, partnerka mě chytla za ruku a tiše řekla: „Prosím tě, nech toho, jo?“ Viděl jsem na ní, že je jí trapně za mě.
Sestra mi suše řekla, ať si jdu sednout, že mě zavolají, až na mě přijde řada, a že v počítači ani v kartě nikde nemají napsané, kdo je OSVČ a kdo zaměstnanec. Šel jsem si sednout, pomalu jsem se uklidňoval a začalo mi docházet, jak blbě musela ta věta o „deseti důchodcích“ znít lidem, co tam seděli nemocní a možná sami vyděšení. Zároveň ve mně ale pořád zůstával pocit, že ten systém je jednostranný, že já pracuju dvanáct hodin denně, posílám vysoké zálohy, a když na mě přijde řada, tak jsem prostě jen další číslo na papíře. Asi za dvacet minut mě nakonec zavolali. Změřili mi teplotu a tlak, poslali mě k doktorovi. Ten konstatoval, že jsem to neměl tak dlouho odkládat, že mám zánět a vysokou horečku, ale že to není na intenzivní péči. Spíš mě pokáral, že jsem nešel dřív.
Solidarita, vztek OSVČ a kde ho vybít
V ordinaci jsem se ho, spíš v náznaku, zeptal, jestli ho nikdy nenapadlo, že by bylo fér nějak zvýhodnit lidi, kteří do systému víc přispívají. Jen se pousmál a řekl, že zdravotnictví stojí na solidaritě a že kdyby se začalo rozlišovat podle výplatní pásky, brzy by se to obrátilo proti každému z nás. Že nikdy nevíme, kdy budeme ti slabší, co by na „lepší péči“ neměli. Neuměl jsem mu na to nic říct. Cestou domů v autě jsme chvíli mlčeli. Partnerka pak řekla, že chápe, že jsem frustrovaný a unavený, ale že to, co jsem řekl v čekárně, bylo fakt přes čáru. Doma jsem si sedl k papírům, díval se na výpisy a zálohy, které se zase zvednou. Pořád jsem cítil nespravedlnost, ale zároveň mi docházelo, že ta moje představa „přednosti“ v nemocnici je možná víc o touze po uznání než o nějaké objektivní spravedlnosti.
Další dny jsem se o tom bavil s pár kamarády, kteří jsou taky na volné noze. Zjistil jsem, že tenhle vztek v sobě nosí víc lidí, jen ho neventilují nahlas v čekárně plné nemocných. Shodli jsme se, že máme právo být naštvaní na nastavení systému a chtít, aby se o tom mluvilo. Ale že ventilovat to na konkrétní důchodce v nemocnici je spíš zbabělost než odvaha. Uvědomil jsem si, že si asi nikdy úplně neodpustím tu scénu a tu větu o „živobytí důchodců“, ale beru ji jako varování. Zažil jsem na vlastní kůži, kam mě dokáže dostat kombinace únavy, stresu a pocitu křivdy. Ten pocit, že „platím víc a nedostávám nic navíc“, mě občas přepadne i teď. Snažím se ho ale řešit jinde – u stolu s účetní, u voleb, v debatě s lidmi, co o tom můžou rozhodovat. Ne v čekárně, kde přede mnou sedí někdo, kdo se možná bojí o vlastní zdraví mnohem víc než já.
