Článek
Sedím v tramvaji po terapii a v hlavě si přehrávám, co mi dneska říkala terapeutka o „mých potřebách“. Pořád mi zní v uších její otázka, jestli mě ta hypotéka víc chrání nebo víc svazuje. Pro mě to vždycky bylo prostě něco, co se musí. Splácet, vydržet, aby byla jistota pro mě a pro dceru. Teď, když se jí už rok nedaří, je to ještě vyhrocenější. Přerušila vysokou, střídá brigády a já mám v sobě tichou paniku, že se jí život rozpadne pod rukama. V tramvaji si slibuju, že až přijdu domů, zkusím s ní mluvit klidně. O penězích, o jejích plánech, bez křiku, bez výčitek. Aspoň jednou.
Když hypotéka mluví hlasitěji než dcera
Odemknu dveře a jdu rovnou do kuchyně. Dcera sedí u stolu, bez výrazu, bez energie. „Skončila jsem v práci,“ oznámí mi, jako by mluvila o počasí. „Ty dvanáctky už nedávám.“ Než stihnu cokoliv promyslet, slyším sama sebe: „A z čeho jako budeme platit hypotéku?“ V tu chvíli vím, že je zle. Protočí oči a řekne: „Ty máš pocit, že nejdůležitější na světě je tvoje hypotéka.“ Vysvětluju, že to všechno dělám hlavně kvůli ní, aby měla jednou kde bydlet, aby nebyla závislá na nějakém majiteli. Jenže cítím, jak se mi stahuje žaludek a jak zase jedu ve staré koleji – čísla, splátky, jistota za každou cenu.
Dcera se naštve a vyhrkne, že celý život obětuju „baráku, který klidně může spadnout, až přestane fungovat ekonomika“. Říká, jak ji děsí třicetiletý dluh v době, kdy se mluví o válkách, klimatu a kolapsu všeho možného. Já automaticky vytahuju svůj příběh. Jak jsme se v dětství pořád stěhovali z nájmu do nájmu, jak jsem spala s krabicemi u postele, protože jsem nikdy nevěděla, kdy zase půjdeme dál. Jak jsem toužila po vlastním bytě, po klidu. A pak od ní přijde věta, která mě opravdu zasáhne: že největší horor je dívat se na mě zničenou po práci, jen kvůli jedné měsíční splátce. Najednou nemám další argument. Jen vztek a pocit, že mi nerozumí.
Papír, terapie a věta, která bolí
Zalezu do ložnice, zabouchnu za sebou dveře a sedím na posteli. V hlavě se mi pořád dokola opakují její slova o okovech a zadlužení. Do toho se mi připomene terapeutka, jak se mě minule ptala, jestli je ta hypotéka opravdu jistota nebo spíš moje obsese. Tehdy jsem to přešla, teď se toho nejde tak snadno zbavit. Vezmu si blok a tužku, protože mluvit se mi nechce, ale psát ještě zvládnu. Na jednu stranu si napíšu, co mi vlastní byt dává – pocit bezpečí, že nás nikdo nevyhodí, že mám něco „svého“. Na druhou stranu si píšu, co mi bere – večery v práci, přesčasy, věčný stres, když se něco pokazí a já si spočítám, kolik zbude na splátku. Když se na ten papír pak dívám, dojde mi, jak moc jsem svoje rozhodování, čas, energii i zdraví podřídila jedné částce, která odejde z účtu každý měsíc.
Na dalším sezení u terapeutky jí vyprávím naši hádku skoro slovo od slova. Když zopakuju dceřinu větu, že „byt není jistota, jistota je, jestli máma žije“, najednou se mi stáhne krk. Terapeutka se zeptá, co ve mně ta věta vyvolala. Očekávala jsem, že řeknu, že cítím vztek, ale místo toho ze mě vypadne: „Stud.“ Uvědomím si, že doma mluvím o penězích pořád. O tom, co stojí elektřina, jak vyskočily úroky, kolik ještě let budeme splácet. Ale o tom, jak se bojím, že to nezvládnu, jak mě děsí představa selhání, o tom nemluvím skoro vůbec. Poprvé nahlas přiznám, že mě straší možnost, že všechno odmakám pro něco, co třeba není tak zásadní, jak si celou dobu namlouvám.
Jistota jako víkend doma, ne splátka
Ten večer po terapii si sedneme s dcerou ke stolu. Žádné dveře bouchající o zárubně, žádné teatrální ticho. Jen dvě unavené ženské a hrnky s čajem. Omluvím se jí za to, jak jsem na ni vystartovala kvůli tomu, že skončila v práci. Zkusím jí v klidu popsat, odkud se bere moje posedlost jistotou. Dětství v podnájmech, věčné balení věcí do tašek, máma v nervu, že nám majitel zvedne nájem. Můj strach, že jednou skončíme bez střechy nad hlavou. Ona na oplátku mluví o svém strachu z budoucnosti, kde podle ní nic nejde plánovat na třicet let dopředu. O tom, že ji děsí představa upnout se k hypotéce, když má pocit, že se svět mění každé tři měsíce. Nakonec se domluvíme, že já přestanu brát úplně každý přesčas jen proto, abych bance poslala o něco víc. A ona si začne hledat práci, která ji nebude ničit dvanáctihodinovými směnami, i kdyby nebyla tak dobře placená.
V následujících týdnech se na výši splátek nic nezmění. Hypotéka tam pořád je, tabulka v internetovém bankovnictví taky. Ale něco se posune ve mně. Poprvé po dlouhé době si dovolím mít víkend, kdy opravdu neotevírám služební notebook. Plánuju krátkou dovolenou, nic velkého, jen pár dní pryč, a nepočítám každou korunu jen podle toho, jestli by neměla radši skončit na mimořádné splátce. Dcera si toho všimne dřív než já. „Ty jsi nějak víc doma,“ poznamená jednou jen tak. Uvědomím si, že mě k tomu paradoxně víc dotlačila ta její hysterická tiráda v kuchyni než roky opatrného kroužení kolem tématu na terapii. Strach z budoucnosti ve mně zůstal. Už to ale není jen strach z jedné splátky. Spíš otázka, jestli v tom všem dokážeme obě nějak normálně žít. A jestli pro nás jistota neznamená víc to, že spolu sedíme u stolu, než to, kolik roků nám ještě zbývá do splacení.
