Článek
Seděly jsme s kamarádkou v kavárně u školy, řeč se nějak stočila na peníze a ona se mě zeptala, kolik dávám dětem kapesné. Řekla jsem jí, že žádné pravidelné kapesné nedostávají. Chvilku bylo ticho a já už podle jejího výrazu tušila, co přijde. Vysvětlila jsem, že když chtějí peníze, můžou si je vydělat třeba výpomocí u sousedů nebo známých. Ještě než stačila cokoli říct, cítila jsem, jak se ve mně automaticky zvedá takový obranný štít. Mám zkušenost, že náš systém spousta lidí nechápe, nebo ho rovnou bere jako něco krutého. Ona se nakonec jen zeptala, jestli to děti neštve, a víc to nerozebírala, ale mně ten rozhovor zůstal v hlavě ještě dlouho potom.
Domácí pravidla, která naráží na okolí
Večer jsem to doma dětem znovu připomněla. Říkám jim to sice pořád dokola, ale mám pocit, že je dobré to občas jasně zopakovat. Mají od nás všechno základní – jídlo, oblečení, kroužky, školu v přírodě. Ale na sladkosti, hry, kosmetiku a různé drobnosti, co nepotřebují, si vydělávají samy. Seděli jsme u stolu a já jim znovu vysvětlovala, že to není trest, ale snaha, aby chápaly, že za penězi je nějaká práce. Sama jsem to jako dítě úplně nevnímala, peníze byly něco, co se doma „nějak objevilo“. Dcera protočila oči a prohlásila, že „všichni“ ve třídě dostávají kapesné jen tak. Zabolelo mě to, protože slyším, že ji to štve, a v tu chvíli mám vždycky chuť všechno zjednodušit a povolit. Ale nechci měnit pravidla pokaždé, když mají horší náladu, tak jsem to ustála a jen jsem jí řekla, že chápu, že se jí to nelíbí.
Za pár dní sousedka z baráku sháněla někoho na venčení psa a drobný úklid na dvoře. Znám ji roky, mám k ní důvěru, tak jsem jí nabídla našeho syna. Domluvily jsme se na jasné částce za hodinu a na tom, kolikrát týdně by chodil. Syn se tvářil nejdřív dost otráveně, jen co slyšel slovo „uklízet“, ale když jsem mu spočítala, kolik by si za měsíc mohl vydělat, viděla jsem, jak se mu to v hlavě překlápí. První dny jsem byla radši poblíž, abych byla po ruce, kdyby něco, a aby se necítil hozený do něčeho neznámého. Po prvním týdnu byl unavený, párkrát si postěžoval, ale když pak dostal do ruky svoje první vydělané peníze, držel je úplně jinak, než když dostane bankovku od babičky k narozeninám. Najednou nad tím víc přemýšlel.
Když do výchovy mluví okolí
Jednou na hřišti se do mě před ostatními polohlasem pustila jedna z maminek. Řekla, že nutit děti pracovat u cizích lidí je podle ní „přes čáru“. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a trapnosti, protože to nezůstalo mezi námi dvěma, slyšely to i ostatní. Snažila jsem se mluvit klidně a řekla jsem jí, že ta sousedka je naše dobrá známá a že děti dělají jen to, co zvládnou. Ona protočila oči a dál si jela svoje o dětství, kdy se má spíš užívat. Nic víc jsem už neříkala, jen jsem tam stála a cítila se mizerně. Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala její poznámky a přidaly se k tomu i různé narážky od rodičů a tchyně. Začala jsem si klást otázku, jestli na ty děti fakt nejsem moc tvrdá.
Večer jsem to vytáhla na manžela. Řekla jsem mu, že mě to už docela nahlodává, že občas mám chuť všechno zrušit a prostě jim to kapesné dávat, ať je klid. Připomněl mi, že jsme se na tomhle přístupu shodli oba a že důvod je i v tom, jak jsme sami jako děti neuměli s penězi moc zacházet. Bavili jsme se o tom chvíli věcně, bez výčitek, a dohodli jsme se, že důležité je občas se dětí zeptat, jak to celé vnímají ony. Když by nám řekly, že je to fakt drtí, tak to upravíme, nejsme v tom dogmatičtí. Ulevilo se mi hlavně v tom, že v tom nejsem sama. Že nemusím být jen já ta „zlá policajtka“, co všechno zakazuje a vymýšlí pravidla.
První konkrétní výsledky jejich snahy
O něco později přišla dcera s tím, že chce dražší mikinu, na kterou jsme jí rovnou řekli, že ji platit nebudeme. Sedly jsme si spolu ke stolu s papírem a tužkou a spočítaly, kolik by si na ni musela vydělat různými drobnými brigádami u sousedů. Nejprve byla otrávená, že je to moc počítání a moc práce na jednu mikinu, ale jak jsme to postupně procházely, začala si sama plánovat, kolik by zvládla za víkend a kolik týdnů by jí to trvalo. Nakonec si tu mikinu opravdu koupila za svoje. Když si ji nesla domů, brblala, že ji stála hodně peněz, ale v očích jsem jí viděla něco jako pýchu. U sebe jsem cítila tichou radost, že tohle už nebyla jen moje teorie, ale konkrétní zkušenost, kterou si prožila ona.
Po pár měsících jsem zaslechla děti, jak se baví mezi sebou. Řešily, kdo má kolik našetřeno, na co si spoří a co si ještě rozmyslí. Stály u sebe v pokoji a úplně samozřejmě mluvily o tom, jestli jim za něco stojí utrácet. To jejich povídání mě zasáhlo víc než všechny předchozí hádky s okolím. Došlo mi, že už od nás skoro nechtějí peníze na každou hloupost a že dřív, než něco koupí, se aspoň na chvíli zamyslí. Část lidí kolem mě mě nejspíš pořád vidí jako tu, co nutí děti pracovat, a je mi jasné, že si na mě někdy ukážou prstem. Ale když vidím konkrétní změnu v dětech, říkám si, že radši unesou pár odsuzujících pohledů se mnou, než aby z nich jednou byli dospělí, kteří mají pocit, že peníze nějak spadnou z nebe. A kdyby se ukázalo, že jsme něco přehnali, pořád to můžeme upravit. Zatím mám ale pocit, že to dává smysl.
