Článek
Byl to ten typický líný víkend, kdy člověk po oslavě ráno jen tak přežívá. Tchyně s tchánem u nás přespali, protože se jim už večer nechtělo nikam jezdit. Partner s tchánem ráno vyrazili na nákup a mě nechali doma v pyžamu. Já jsem si ještě chvilku dospávala a pak se šla v klidu vysprchovat. Věděla jsem, že se tchyně zase nabídne, že „trochu poklidí“ a převleče povlečení, dělá to skoro pokaždé, když u nás spí. Už jsem si na to nějak zvykla, říkala jsem si, že když jí to dělá radost, tak ať. Byla jsem ale celou dobu přesvědčená, že ložnice má přece jen nějakou hranici, kterou respektuje.
Okamžik, kdy se soukromí změnilo v trapnou scénu
Když jsem vylezla z koupelny, šla jsem automaticky do ložnice pro oblečení. Otevřela jsem dveře a tam tchyně, zrovna rovná šuplík u mé strany postele. V první vteřině mi to vůbec nedošlo. Pak jsem ale zahlédla na nočním stolku svoji kosmetickou taštičku a vedle ní, napůl přikryté kapesníkem, dvě moje hračky, které očividně vytáhla z šuplíku. Zůstala jsem stát ve dveřích a celým tělem mi projelo horko. Bylo mi tak trapně, že jsem ani nedokázala nic říct. Jen jsem tam stála, ona si mě všimla, zatvářila se přísně a řekla: „O tom si ještě promluvíme.“ Pak se otočila a odešla z pokoje, jako by tam měla plné právo být.
Zbytek dopoledne jsem chodila po bytě jak na trní. Přemýšlela jsem, jestli to řekne partnerovi, nebo jestli na mě ještě někde vybafne s nějakou „vážnou debatou“. Hlavou mi jely miliony scénářů, v každém jsem byla za malou holku, kterou někdo nachytal při něčem „špatném“. Před tchánem jsem nechtěla nic otevírat, přišlo mi to nevhodné a hlavně jsem se styděla. Partner si všiml, že jsem nějaká zamlklá, a v kuchyni se mě potichu zeptal, co se děje. Nebyla jsem schopná mu to mezi hrnci a bramborami vysvětlovat. Jen jsem řekla, že mu to řeknu po obědě, a tajně jsem doufala, že třeba tchyně zvolí mlčení a budu to moct nějak přejít.
Oběd, který se změnil v moralizující přednášku
U oběda se ale ukázalo, jak naivní tahle naděje byla. Najednou se pustila do řečí o „úpadku intimity v dnešní době“ a „umělých náhražkách místo opravdového vztahu“. Stačilo pár vět a bylo mi jasné, že to míří na mě. U každé narážky se na mě významně dívala, ale nahlas nic konkrétního neřekla. Tchán s partnerem seděli u stolu a podle jejich výrazů vůbec nechápali, o co jí jde. Pak dodala, že „některé věci patří jen mezi manžele a ne do zásuvek“. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mi zastavil dech. Nikdo jiný o těch hračkách nevěděl, ale mně to znělo, jako by to vykřikovala na celé sídliště. Snažila jsem se tvářit neutrálně, ale nejradši bych se byla propadla pod stůl.
Někdy v půlce jejího monologu to partner nevydržel a prostě se jí zeptal, jestli mi lezla do nočního stolku. Řekl to úplně narovinu, bez obalu. Tchyně se hned urazila a začala se bránit, že přece jen uklízela a převlékala povlečení a že „to tam na ni vypadlo“. Tím ale před všemi potvrdila, co našla, a mně bylo ještě hůř. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, ale snažila jsem se je držet. Bylo mi trapně a zároveň jsem byla naštvaná, že to řešíme takhle veřejně u nedělního oběda. Partner se mě naštěstí zastal, řekl, že je to naše věc a že do ložnice nám příště prostě chodit nebude. V tu chvíli jsem byla ráda, že to říká on, protože já bych ze sebe asi nevymáčkla ani slovo.
Stanovení hranic a první skutečné vymezení
Po obědě jsem ale cítila, že to stejně musím nějak dořešit. Vzala jsem si tchyni stranou, i když se mi do toho vůbec nechtělo, a řekla jí, jak moc mi to bylo nepříjemné. Snažila jsem se mluvit klidně, vysvětlila jsem jí, že chápu, že chce pomoct a že má potřebu všechno mít v pořádku, ale že moje ložnice a moje věci jsou prostě hranice, za kterou už nesmí. Řekla jsem jí, že se cítím poníženě, když mi leze do šuplíků, a ještě to pak probírá u stolu. Tchyně působila dotčeně, chvíli to vypadalo, že se zase začne obhajovat, ale nakonec přiznala, že to přehnala. Od té doby, když u nás byli, se ložnici opravdu vyhýbala.
Pro mě to byl strašně trapný zážitek, na který asi nikdy nezapomenu. Zároveň to ale byl první moment, kdy jsem si před ní opravdu stoupla jako dospělá ženská a ne jen jako „holka jejího syna“. Uvědomila jsem si, že pokud si svoje hranice neřeknu já, nikdo jiný to za mě neudělá. A že i když se někdo tváří, že jen pomáhá, pořád mám právo na svoje zásuvky, svoje tajemství a svoje soukromí, i kdyby šlo „jen“ o noční stolek.
