Článek
Dopoledne sedím v kuchyni, na stole obálka z ČSSZ. Otevřu ji. Částka je nižší, než jsem čekal. Mnohem. Po 35 letech práce jsem doufal v jistotu, ne v další počítání každé stokoruny. Zírám na ty řádky a hledám, jestli jsem něco nepřehlédl. Čtu to znovu, pomalu, jako by se někde měla objevit jiná číslice. Neobjeví. Projedu očima vysvětlení výpočtu, ale je to suchá řeč, žádná úleva. V hlavě mi naskočí jména bývalých kolegů, jak kdo dopadl, ale to mi teď nepomůže. Beru sešit, propisku a začnu psát, abych měl jasno v číslech, ne jen v pocitech. Chci vědět, s čím doopravdy můžu počítat a kde můžu ušetřit. Zhluboka se nadechnu a zaměřím se na čísla, položky, mezisoučty.
Co s minusem? Vyrážím jednat a shánět práci
Vytáhnu složky s účty a sedím nad sešitem. Nájem, zálohy na energie, léky, jízdné, telefon, internet. Jídlo. Zapisuju si pevné částky, pak přidávám to, co kolísá. Dívám se na poslední tři měsíce, abych vycházel z reálných čísel. V další kolonce si píšu, co můžu omezit nebo zrušit. Dvě předplatná ruším. Častější vaření doma beru jako samozřejmost. Změním tarif u telefonu. Zkontroluju bankovní poplatky, jednu drobnost hned pozastavím. Přemýšlím, jestli jezdit méně tramvají a víc chodit pěšky, ale to je spíš symbolické. Pořád mi vychází minus. Malý, ale minus. Nechci hned žádat děti o pomoc. Potřebuju nejdřív zkusit, co zvládnu sám. Volám proto do bývalé práce a domlouvám si, že se odpoledne zastavím za mistrem. V hlase mám prosbu, on to pozná, ale mluvíme věcně.
Odpoledne jdu do fabriky. Vrátný kývne, chodby znám nazpaměť. Mistr je ochotný, nechá mě sednout a rovnou jde k věci. Říká, že je málo zakázek a brigádníky na zimu mají pokryté, hlavně studenty. Ať zkusím zavolat na jaře. Nabízím i úklid po směnách, jen abych něco měl. Teď prý není co. Nepřu se, děkuju mu, vím, že by mi vyšel vstříc, kdyby mohl. Je to krátký rozhovor, ale působí na mě víc, než bych čekal. Cestou domů se cítím nejistě. Nechci tomu podlehnout. Napadne mě, že o tom napíšu veřejně. Ne kvůli lítosti, spíš jestli někdo neporadí, jak postupovat a co jsem třeba přehlédl. „Zeptej se,“ říkám si. „Od toho tam ti lidé jsou.“
Veřejná prosba: od kliknutí k konkrétním nabídkám
Večer sednu k počítači. Sepíšu, na kolik mi důchod vyšel, jaké mám fixní výdaje a že jsem byl u bývalého zaměstnavatele. Konkrétní čísla, bez okolků. Věty krátké, aby bylo jasno. Příspěvek dám na svůj profil i do místní facebookové skupiny. Přiložím fotku rozhodnutí se začerněným rodným číslem a spisovou značkou, vidět nechám jen částku. Chvilku koukám na tlačítko Publikovat. Kliknu. Publikuju to s trochou studu i vzteku. Neumím si o pomoc říkat, ale tady jde o praktickou radu. Připíšu, že nestojím o hádky o politice a že jsem už začal volat a škrtat. V naší skupině je to živé, odpovědi přibývají. Během pár hodin se objeví desítky reakcí a upozornění cinkají jedno za druhým.
Čtu komentáře a odděluju výkřiky od konkrétních rad. Někteří píšou jen, že je to ostuda státu. To přeskočím. Pár lidí mi krok za krokem popíše, jak na Úřadu práce žádat o příspěvek na bydlení, co vyplnit, co si připravit: občanku, nájemní smlouvu, doklad o platbách, výpis z účtu, rozhodnutí o důchodu. Jeden mi pošle odkaz na formulář a seznam příloh. Další radí zkontrolovat evidenční listy důchodového pojištění přes ePortál ČSSZ a případně podat námitku, pokud by někde chyběl rok. Přidá i větu, že to má smysl, i kdyby šlo o pár stovek. Jeden pán nabídne výpomoc ve skladu dvakrát týdně, prý se mu občas hodí někdo spolehlivý. Vyměníme si zprávy, domluvíme schůzku přímo ve skladu v pracovní době. Někdo další mi připomene, ať na fotkách dávám pozor na citlivé údaje. Odpíšu, že jsou začerněné. Zapíšu si, co všechno vzít na úřad, a začnu chystat doklady do jedné složky.
Ráno vyrážím jednat. Na Úřadu práce je klid a úřednice mi trpělivě vysvětlí, co vyplnit a co doložit. Sedíme u okénka, procházíme kolonku po kolonce. Odpovídám, když se ptá, dává mi i příklady, jak se počítá nárok. Žádost podáme a odcházím s potvrzením o podání a seznamem toho, co případně ještě doplnit. Není to potupa, je to nástroj, říkám si po cestě ven. Odpoledne se zastavím ve skladu. Probereme náplň práce a bezpečnostní školení, prohlídnu si provoz. Řeknou mi, jaké boty a rukavice, a že první směna bude zkušební. Domluvíme se na dohodu o provedení práce a dvou směnách týdně, první zkušební příští týden. Když večer zase sedím u kuchyňského stolu, udělám nové propočty. S přivýdělkem a případným příspěvkem mi rozpočet vyjde. Do svého příspěvku napíšu, co jsem za den stihl. Nečekám zázrak, ale mám konkrétní kroky a nejsem v tom sám.
