Článek
Byl podvečer a po práci jsem jen potřebovala rychle sehnat pár věcí. V našem supermarketu byly otevřené jen dvě pokladny a fronty se táhly skoro až do uliček. Stoupla jsem si do té kratší, v ruce jsem držela tři položky a automaticky vytáhla telefon. Prohlížela jsem ho spíš ze zvyku než proto, že by mě něco zajímalo. Lidi kolem působili unaveně a bez nálady, nikdo si nevyměňoval pohledy, každý si hlídal svůj košík a místo. Pípání u pokladny se míchalo se šustěním tašek a občasným zakašláním. Přepočítala jsem si, kolik asi přede mnou zbývá nákupů, a smířila se s tím, že si pár minut postojím.
Prosba o přednost a první jiskra napětí
Po pár minutách se od regálu s čokoládami přitočila mladá žena se dvěma věcmi v ruce. Naklonila se ke mně a tiše se zeptala, jestli bych ji nepustila, že jí za chvíli jede autobus. Než jsem stihla cokoliv říct, posunula se blíž a natáhla ruku s těmi dvěma věcmi směrem k pásu, jako by už chtěla začít vykládat. Zůstala jsem na chvíli zaskočená, protože jsem ještě nepřikývla ani neodmítla. V tu chvíli za mnou chlapík sykl něco jako „ať to nezkouší“ a bylo cítit, že napětí trochu narostlo. Všichni jsme byli unavení a tohle byla přesně ta situace, kdy stačí málo, aby to někomu ujelo.
Starší pán přede mnou se otočil a celkem rázně jí řekl, že fronta začíná až úplně vzadu. Žena zvýšila hlas a řekla, že má jen dvě věci a spěchá, že nechápe, proč jsou všichni tak nepříjemní. Nebyl to vyloženě křik, ale tón, který přitahuje pozornost. Pokladní na chvilku přestala pípat a poprosila nás, ať se domluvíme v klidu, že to tak vyřešíme rychleji. Z přilehlých uliček se pár lidí otočilo směrem k pokladně, žádné shlukování, spíš zvědavé pohledy. Sledovala jsem, jak žena nervózně přehazuje ty dvě věci z ruky do ruky, a starší pán zavrčel něco o pravidlech. Byla jsem uprostřed situace, kterou nikdo nechce, ale všichni se jí účastníme.
Hlasitý spor, klid pokladní a moje volba
Stála jsem mezi nimi, cítila, jak mi horko stoupá do tváří, a snažila se rychle rozhodnout. Nechtěla jsem tam stát další minuty v napětí kvůli dvěma položkám. Došlo mi, že minuta navíc mě nezabije, ale celou situaci to ukončí a nebude se dál vyhrocovat. Nebyl to žádný velký princip, spíš praktické řešení. Řekla jsem nahlas, že ji před sebe pustím. Nezvedla jsem hlas, jen jsem to vyslovila dostatečně zřetelně, aby to slyšel pán přede mnou i chlapík za mnou. Žena se na mě podívala, jako by nečekala, že to někdo řekne tak rovnou, a trochu si oddechla. Zároveň jsem cítila, že si to někteří berou proti mně, i když jsem to nezpůsobila, a teď to bylo chvíli na mně.
Chlapík za mnou okamžitě utrousil, že to takhle dopadá vždycky, když člověk ustupuje. Odpověděla jsem mu, že je to moje místo ve frontě a že pouštím jen před sebe, nikomu jinému se nic nemění. Neřekla jsem to útočně, spíš jasně. Pokladní přikývla a bez dalších poznámek pokračovala v markování. Položila jsem na pás oddělovač a ukázala ženě, kde končí můj nákup, aby bylo všem zřejmé, kde je hranice. Protáhla se přede mě, pořád trochu bručela něco o autobusu a o tom, že nemá čas, ale hlas už neměla tak ostrý. Ti, co nakoukli z uliček, ztratili zájem a vrátili se ke svému nakupování. Bylo znát, že když je jasně dané, co se děje, napětí opadá.
Rychlé odbavení, poděkování a tichá pointa
Jakmile pokladní dokončila nákup pána přede mnou, žena zaplatila během chvilky. Položila věci, pípnutí, karta, hotovo. Při odchodu se ke mně naklonila a polohlasně poděkovala. Nebylo to dojetí, spíš stručné uznání toho, že jsem jí ušetřila shon. Ten pán ještě zabručel něco o pravidlech, ale už bez chuti se hádat. Skoro to znělo jako setrvačnost, ne přesvědčení. Když jsem pak zaplatila já, uvědomila jsem si, jak rychle celá situace skončila. Lidi si zase hleděli svého, pípání pokračovalo jako předtím, a kdybych na to nemyslela, možná by mi to při cestě domů vypadlo z hlavy.
Došlo mi, že fronty nejsou jen nuda a čekání. Potkávají se v nich naše pravidla, únava a konkrétní okolnosti. Někdy je člověk ten, kdo spěchá, někdy ten, kdo to může pustit z hlavy. Neříkám, že je správné vždycky uhýbat ani že by se pravidla neměla držet. Ten den mi ale dávalo smysl udělat malý kompromis, který ušetřil spoustu nervů mně i ostatním. Nezískala jsem za to nic, jen klid, a ten se mi v té chvíli hodil víc než pocit, že jsem uhájila pořadí. Na konci to byla jen minuta navíc, ale rozdíl v atmosféře byl znát. A to mi stačilo.
