Článek
K notářce jsme dorazili s bráchou i tátou odpoledne, týden po mámině pohřbu. V hlavě jsem měla jen praktické věci: jak si férově rozdělíme byt a chalupu, co bude s věcmi, kdo si vezme účty. Notářka s klidem prošla to, co do pozůstalosti patří, a rovnou nám vyjmenovala, jaké doklady bude potřebovat k nabytí majetku. Kupní smlouvy, případně darovací listiny a podklady ke společnému jmění. Táta přikývl, že to všechno bude někde ve skříni u máminých papírů. Domluvili jsme si další schůzku za týden. Po cestě domů jsme nemluvili, jen jsme dojeli k rodičům a šli rovnou do ložnice ke skříni. Vůbec mě nenapadlo, že se to odpoledne úplně změní.
Papír ve skříni, který převrátil můj svět
Ve skříni byl chaos krabic a šanonů, nic nebylo uspořádané. Brala jsem jednu krabici po druhé a probírala účty, návody, staré pojistky. V krabici s nápisem „účty“ ležely vedle faktur i dopisy a mezi nimi soudní rozhodnutí o osvojení nezletilé. Moje jméno, datum narození, moje příjmení. Ztuhla jsem. Doma se o adopci nikdy nemluvilo a mně by v životě nenapadlo, že by se to týkalo mě. Vzala jsem ty papíry stranou a došlo mi, že to nemůžu jen tak založit zpátky. „Tati, můžeš na chvíli?“ zavolala jsem do kuchyně, s dokumenty v ruce a s pocitem, že nevím, co přesně chci slyšet.
V kuchyni jsem se ho zeptala přímo, bez oklik. Chvíli mlčel, opřel se o linku a řekl, že mě s mámou vzali z kojeneckého ústavu, když mi byly tři měsíce. Prý to chtěli říct dřív, ale báli se, že by to narušilo naše vztahy. A pak už pořád čekali na „lepší chvíli“, která nepřišla. Ukázal mi pár dalších listin s formálními náležitostmi a razítky a tiše dodal, že tehdy se o tom prostě nemluvilo. Poslouchala jsem ho, ale nedokázala jsem to vstřebat. Všechno, co jsem ten den řešila, šlo stranou. Majetek, podíly, dohody. Najednou jsem seděla u kuchyňského stolu a nevěděla jsem, jaké otázky mám klást.
Formality běží, ale já se hroutím
O pár dní později jsme notářce donesli doklady k chalupě a k bytu, které jsme našli, a pokračovali jsme ve formalitách. Vysvětlila nám dědické podíly a ptala se, jestli chceme uzavřít dohodu dědiců. Kývala jsem, ale spíš ze slušnosti. Nechtěla jsem teď rozhodovat, kdo co získá. Brácha navrhl, ať chalupu zatím necháme ve spoluvlastnictví a na nic nespěcháme. Táta přikývl, že mu to tak vyhovuje. Souhlasila jsem, protože jsem měla plnou hlavu všeho ostatního a nevěděla jsem, jak o penězích a metráži v tomhle novém kontextu mluvit.
Krabici s papíry jsem si mezitím vzala domů. Večer jsem se k ní vrátila sama, položila ji na stůl a po jednom vytahovala dokumenty. V rozhodnutí stálo, že biologická matka dala souhlas s osvojením. V jiné listině bylo „otec neuveden“. Četla jsem to pořád dokola. Moje datum narození. Moje rodné číslo. Najednou jsem si nebyla jistá, kdo jsem. Udělalo se mi fyzicky špatně a musela jsem si sednout na zem. Zavolala jsem kamarádce a jen jsem řekla: „Můžeš přijít? Prosím.“ Když dorazila, nepídila se po detailech. Seděla se mnou v tichu a nalila mi čaj. Bylo to poprvé, kdy jsem si dovolila brečet bez studu.
Druhý den jsem šla za tátou. Řekla jsem mu, že potřebuju čas a že se k tomu vrátíme, až budu schopná se bavit věcně. Přikývl, že na mě nebude tlačit, a ujistil mě, že pro něj jsem pořád jeho dcera. Postupně jsme si ujasnili, že praktické věci kolem dědictví budeme řešit po krocích a bez spěchu a že nic neuteče. Odcházela jsem s pocitem, že papíry počkají, ale rozhovor o tom, co znamená rodina, už odkládat nechci. Teprve teď mi dochází, že dřív než se budeme bavit o majetku, si potřebuju ujasnit, odkud pocházím a kým jsem sama pro sebe. A že to nepůjde vyřešit za týden.
