Článek
Rychlý oběd v bistru za rohem jsme domluvili po uzavření projektu, spíš jako krátkou pauzu. Byla jsem vyčerpaná z posledních měsíců, kdy se termíny střídaly jeden za druhým. Ráno jsem byla na pohovoru, ale neříkala jsem to. Nechtěla jsem to řešit u oběda. Telefon jsem nechala na stole displejem nahoru, čekala jsem hovor od servisního technika kvůli protékající hadici u pračky. Říkal, že zavolá někdy odpoledne, ale bez přesného času. Mám zapnuté náhledy zpráv, abych rychle viděla, kdo píše, a mohla případně hovor hned vzít.
SMS z neznámého čísla změnila tón oběda
Uprostřed řeči mi cinkla SMS z neznámého čísla. V první chvíli jsem si pomyslela, že to bude další spam, těch teď chodí spousta. Jenže v náhledu se objevilo: „Děkujeme za dnešní pohovor, brzy se ozveme.“ Viděla jsem, jak šéf nechtěně mrkl na displej a zarazil se, když zahlédl slovo „pohovor“. V tu chvíli mi zatrnulo. Snažila jsem se soustředit na to, co říká, ale nešlo to. Nastalo nepříjemné ticho, i když kolem byl běžný obědový ruch.
Zkusila jsem to shodit se smíchem, že to bude nějaká automatická notifikace z pracovního portálu. Řekla jsem to skoro mechanicky, jako větu, kterou si člověk připraví, kdyby náhodou. On ale klidně řekl, že zahlédl „pohovor“, a zeptal se, jestli něco řeším. V té chvíli jsem rychle zvážila, jestli má smysl zapírat. Došlo mi, že by to jen zhoršilo. Tak jsem přiznala, že zjišťuju možnosti. Že mě poslední dobou vyčerpávají přesčasy a platy se roky nehly. Dodala jsem, že dělám maximum, ale mám pocit, že pracuju bez přestávky a už to nedává smysl.
Místo výmluv konkrétní kroky a jasný plán
Chvíli mlčel. Pak řekl, že ho mrzí, že jsem to neřekla dřív, a že některé věci prostě přehlíží. Neobviňoval, spíš se ptal. Zeptal se, co by pro mě bylo reálné, abych zůstala. Vyjmenovala jsem konkrétně: míň ad hoc úkolů, reálné termíny, aby se plánovalo dopředu a neřešilo se každý týden všechno na poslední chvíli. Přibrat posilu – klidně sdíleného juniora, aby se daly rozdělit rutinní věci. A aspoň malé navýšení, ideálně částečné dorovnání inflace. Nechtěla jsem slibům věřit jen tak, a on navrhl, že si ještě ten den najdeme v kalendáři volných třicet minut po obědě a projdeme to bod po bodu.
V kanceláři jsme si sedli do malé zasedačky. On si otevřel notebook a psal si poznámky. Řekl na rovinu, co může zkusit hned a co bude muset vyjednat výš. Domluvili jsme se, že z mého seznamu vyškrtne dva nízkoprioritní úkoly, které stejně mohly počkat. Požádá o výpomoc sdíleného juniora nebo brigádníka a otevře téma mého platu s HR a svým nadřízeným. Nešlo o rychlé sliby, ale o konkrétní kroky. Za dva týdny si dáme krátký status, jestli se to hýbe a jak. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že to má jasný rámec.
Nová pravidla, klid v hlavě a hranice
Když jsem šla domů, vypnula jsem si na telefonu náhledy zpráv na zamčené obrazovce. Nebylo to kvůli němu, spíš kvůli sobě. Chtěla jsem mít kontrolu nad tím, kdy a kde se co ukáže. Rekruterovi jsem slušně odpověděla, že děkuju a budu ráda za zpětnou vazbu, ale potřebuji pár dní. Nechtěla jsem dělat unáhlené kroky jen proto, že se něco provalilo. Večer jsem to řekla partnerovi a překvapilo mě, jak mi odlehlo, že to už nenosím jen v sobě. Popisovala jsem mu i tu trapnou vteřinu u stolu a to, jak se to proměnilo v docela normální pracovní rozhovor.
Můj „tajný“ plán se sice provalil, ale aspoň mě přiměl k věcné debatě a konkrétním krokům. Neříkám, že mám vyhráno. Pořád je ve hře varianta, že změním práci, pokud se nic neposune. Zároveň vím, co chci, a mám to vyřčené. Těch pár vět, které jsem předtím odkládala, teď zaznělo a dá se o nich mluvit. A i kdyby z toho nakonec byla změna, nejsem v tom už jen sama se svými pochybnostmi a výčitkami, že jsem to měla říct dřív. Teď už to ví i on. A já taky vím, kde jsou moje hranice.
