Článek
Byl pátek, po desáté večer, a dům byl jako obvykle klidný. Bydlíme ve třetím patře, dceru jsem právě uspala a těšila se na sprchu. Kočárek jsme nechávali přes noc pod schody u našeho patra, v koutě, kde nepřekážel. Nikdo si zatím nestěžoval, občas tam stály i boty sousedů. Už jsem to brala v klidu, přišlo mi to jako praktická dohoda, kterou nikdo neřeší. Ještě jsem se podívala na malou, zhasla světlo a doufala v klidnou noc.
Noční návrat, hluk a jeden škrábanec navíc
Krátce po jedné nás probudily kroky a hlasitý smích na chodbě. Podívala jsem se kukátkem a poznala souseda z patra nad námi. Vracel se se dvěma kamarády. Stáli na našem patře, křičeli přes chodbu a zvonili na další dveře. Chvíli jsem čekala, že se přesunou, ale bylo je čím dál víc slyšet. Otevřela jsem a tiše je poprosila, ať to neřeší na chodbě a jdou k němu domů, že malá spí. Jeden se omluvil a sklopil zrak, soused mávl rukou, že to bude hned. Smích a pokřik ale pokračoval.
Za chvíli se to zvrhlo v hádku. Práskání do dveří, nadávky, někdo kopl do zábradlí. Jeden z hostů se pozvracel u schodů a v tom se malá rozplakala. Vzala jsem hadr a kbelík, ať to setřu, aby se tam někdo neuklouzl a aby tam nezůstal zápach. Byla jsem nervózní a chtěla to mít rychle z krku. Ve chvíli, kdy jsem se shýbla, někdo při tom bouchání narazil do kočárku pod schody a poškrábal rám. V tu chvíli mi došla trpělivost. Chtěla jsem, aby malá zase usnula a aby se nic dalšího nezničilo. Zavolala jsem městskou policii.
Hlídka uklidnila dům, ráno přišel trest
Hlídka přijela asi za deset minut. Zazvonili, vyptali se, co se děje, a souseda s hosty zklidnili. Byli pořád rozjetí, ale mluvili tišeji. Když policisté zmínili možnou pokutu za rušení nočního klidu a znečištění společných prostor, cítila jsem na chodbě napětí. Soused i jeho hosté po mně pokukovali. Po odjezdu hlídky mě soused dohnal u výtahu: „Tohle jsi přehnala.“ Řekla jsem mu, že jsem předtím prosila po dobrém a že už jsem nevěděla, co jiného dělat. Přikývl, ale bylo vidět, že ho to štve. Chodbu pak uklidili a v domě bylo ticho.
Ráno visel na nástěnce papír s tučným nápisem: Zákaz odkládání kočárků a bot na chodbě – bezpečnost. Nebyl podepsaný. Většina si to hned spojila se včerejškem a se sousedem shora. U našich dveří byla poškozená rohožka a někdo tam vysypal drobky s pískem, jako by to měl být vzkaz. Kočárek jsem radši odnesla do sklepa a rohožku vyhodila. Nechtěla jsem zbytečně provokovat. Mrzelo mě to, protože dosud to nikomu nevadilo a fungovalo to bez problémů.
Schůzka bez dohody a ticho, které bolí
Asi po týdnu svolal výbor mimořádnou neformální schůzku, aby se to probralo a uklidnilo. Přišla většina lidí z vchodu. Vysvětlila jsem, proč jsem volala hlídku, a poprosila jen o ticho po desáté a o to, aby se podobné výstupy neřešily na chodbě. Soused to otočil na „udávání“ a na ohrožování bezpečnosti kočárkem na podestě. Pár sousedů se přidalo k němu, pár ke mně, ale většina byla zticha a koukala do stolu. Napětí rychle vzrostlo. Najednou se řešilo všechno: hluk z víkendů, plné koše, kola přivázaná u zábradlí, sušení prádla na chodbě, kdo kdy luxuje. Domluva nevznikla. Pak koloval papír s návrhy úprav domovního řádu a sbíraly se podpisy, spíš pro formu, a tím to skončilo.
Od té doby se míjíme bez pozdravu. Člověk si dvakrát rozmyslí, kdy vynese odpadky, aby na nikoho nenarazil. Když se něco řeší, nejde to po sousedsku, ale přes lístečky a zabouchnuté dveře. Dům je najednou plný tichých vzkazů a opatrnosti. Mrzí mě, že jeden noční incident se smíchem, hádkou a nepořádkem zrušil to, co z našeho vchodu dělalo příjemné místo. Klid tu teď sice je, ale je to spíš nepřátelské ticho, ve kterém se člověku nechce mluvit.
